Před rokem jste se vdala za bývalého vrcholového sportovce. Vaši rodiče jsou také sportovním párem. Přála jste si mít vedle sebe muže „od fochu“?
Před Petrem jsem měla jen samé umělce, což bylo tím, že jsem studovala uměleckou školu. Už tenkrát mi vadilo, že mě nechápali, netušili, co obnášejí mé tréninky, nerozuměli tomu drilu, takže si moc cením toho, že Petr je sportovec. Badminton a biatlon toho sice kromě té dřiny moc společného nemají, ale Petr ví, co všechno sport obnáší a jak moc je to tvrdá práce, takže mě chápe a je mi oporou.
Jakou medaili byste dala vašemu manželství po prvním roce?
No zlatou. Náš vztah mě naplňuje a oba jsme, myslím, moc rádi, že jsme se našli. Petr by mi snesl modré z nebe a ví, že i on je moje jednička. Je to moje největší životní vítězství a bohatství, že jsem našla takovou lásku. A jsem i moc ráda, že jsme se vzali. Že jsme udělali ten zásadní krok v našem vztahu.
Takže nemáte v plánu na vašem muži něco měnit?
Rozhodně ne. Mám ho ráda takového, jaký je. Myslím, že kouzlo skutečné lásky je právě v tom, když toho druhého milujete sakumprásk se vším všudy, i s jeho horšími stránkami a chybami. Ve chvíli, kdy se někdo snaží někoho předělávat nebo i být jiný, „lepší“ kvůli někomu druhému, to podle mě nemůže být ono. Před člověkem, kterého máte nejradši, si přece nepotřebujete na nic hrát. A i on vás musí brát takovou, jaká jste. Nicméně Petr je první chlap v mém životě, se kterým to takhle mám. Je to ideál, po jakém jsem vždycky toužila. Já vím, mluvím jen v superlativech, ale já vážně jinak nemůžu. Petr mou představu o dokonalém muži úplně rozboural a tu pomyslnou laťku posunul pekelně vysoko.
