30. května 2017
2 / 3

Vědí vaše děti, že jsou osvojené?

M: Samozřejmě. Práce s příběhem dítěte a důraz na biolo­gickou rodinu patří i ke stěžejním tématům našich příprav.  Je důležité, aby děti vyrůstaly s vědomím, kým jsou a odkud jsou, to je zakotveno i v Základní úmluvě o právech dítěte. Dítě má právo znát své biologické rodiče a být s nimi v rámci možností v kontaktu. Jak pracovat s biologickou rodinou a jak může kontakt s biologickými ­rodiči vypadat, důkladně probíráme s osvojiteli i pěstouny.
P: Náš syn od začátku ví, že je adoptovaný. Jelikož kama­rádíme s mnoha adoptivními rodiči, jako malý si dokonce myslel, že osvojená je většina dětí! Až ve školce zjistil, že je to jinak. Ovšem přestože má tmavší pleť a určité asijské rysy, kdyby tu teď seděl s námi, nepoznala byste, že není náš.

V čem je příprava PRIDE kromě důrazu na poznání ­vlastního příběhu dítěte ještě specifická?

P: Kdybych měl vybrat jednu věc, pak to, že vždy, od začátku do konce, myslíme na to, že neuspokojujeme potřeby společnosti ani dospělého, který si chce dítě osvojit. Že dítě tu není pro mě, ale já pro něj. A nejen já, ale celý systém, celý svět je tu pro něj.
M: Zásadní je, že se připravují ­dohromady osvojitelé, dlouhodobí i přechodní pěstouni a bourají se bariéry mezi nimi. Všichni si vzájemně naslouchají a například osvojitelé najednou zjistí, že přechodní pěstouni mají pro péči o děti, které se jim nenarodily, úplně jinou motivaci a že to nejlepší, co osvojitele může potkat, je, že dostanou miminko, o které se několik prvních týdnů nebo měsíců někdo dobře staral – třeba přechodní pěstouni. Často se totiž stává, že osvojitelé chtějí do adopce raději dítě z ústavu, aby byli jeho první máma a táta. V přípravách ale zjistí, že malé dítě nezbytně potřebuje individuální péči – a tu ani při nejlepší snaze
všech sestřiček a tet v ústavu dostat nemůže.

Co účastníky vašich příprav čeká?

P: Jde o hlubinnou cestu časem do ­dětství. Vracíme se do doby, kdy jsme my byli dětmi, uvědomujeme si, kdo pro nás byl důležitý, jak jsme se v různých situacích cítili, co se nám líbilo, kdy nám bylo špatně. Snažíme se vžít do situace dítěte, představit si, jak se bude cítit, až přijde k nám do rodiny.
M: Přípravy mají jasně danou strukturu, dotkneme se přitom mnoha témat, s nimiž by se náhradní rodiče měli setkat. Probíráme, jak zajistit pro dítě stabilitu, jak s ním mluvit o ztrátách, které má za sebou. Člověk si musí být vědom toho, co se jemu samotnému v životě přihodilo a jak to řešil. Protože dítě, se kterým bude v blízkém vztahu, se na to určitě zeptá. Při přípravách máme prostor na to, abychom podrobně probrali situaci každé rodiny. Bavíme se o detailech, představách a očekáváních, probíráme, jestli mají potenciální ­náhradní rodiče podporu širší rodiny a dostatečné zázemí, což je naprosto ­zásadní věc. ­Připravujeme je na to, že vytvořit si vazbu se starším dítětem stojí mnohem víc času a úsilí, než když si ji přirozeně vytvá­říme s miminkem, které se do rodiny narodí. Dítě totiž přichází se zkušeností z pobytu v ústavu nebo se zanedbáváním péče. ­Rodič mu proto musí věnovat spoustu času a energie.

2 / 3