30. května 2017
Markéta Švejdová a Petar Erak pomáhají lidem, kteří se rozhodli pro nelehkou životní roli náhradního rodiče. Oba vychovávají osvojené děti a rádi se o zkušenosti podělí. I když se shodují: „Na vše se předem připravit nelze.“
1 / 3

Vzhledem k blížícímu se Mezinárodnímu dni dětí je aktuální vydání časopisu Žena a život věnováno (kromě jiného) i tématu DĚTI. Představujeme vám v něm lidi, jejichž náplní práce je dělat dětem život na světě lepším. Patří k nim mi Markéta Švejdová a Petar Erak.

Markéta Švejdová (42) Pracuje jako sociální pracovnice v Národním ústavu duševního zdraví (www.nudz.cz). S manželem mají čtyři děti – tři syny a dceru ve věku 12 až 21 let, z nichž dvě vychovávají jako náhradní rodiče. Markéta vede přípravy náhradních rodičů PRIDE od roku 2014.

Petar Erak (53) Pochází ze Sarajeva, odkud na konci války s manželkou odešli do České republiky. Vzděláním je chemický inženýr, v Praze řídí se ženou kavárnu Friends Coffee House (www.milujikavu.cz). Mají adoptovaného syna. Petar vede přípravy náhradních rodičů PRIDE od roku 2013.

Jak jste se dostali k práci lektorů přípravy ­náhradních rodičů?

P: Přestože nejsem odborník – psycholog ani sociální pracovník, ale v podstatě adoptivní rodič amatér, myslím, že mám spoustu zkušeností, které můžu sdílet s ostatními potenciálními náhradními rodiči. Se ženou jsme nemohli mít vlastní děti, a tak jsme před 15 lety požádali o adopci. ­Absolvovali jsme potřebnou přípravu a půl roku po jejím skončení jsme si z kojeneckého ústavu přivezli sedmiměsíčního syna, kterému je dnes 13 let.
M: Kromě dvou vlastních synů vychováváme s mužem ­adoptovanou dceru a syna v pěstounské péči. V obou případech jsme prošli přípravami a dozvěděli se spoustu zajímavých věcí. Ale hrozně moc jsme se jich nedozvěděli! Vím, že člověk nemůže být na vše stoprocentně připravený. Objevila se spousta témat, o kterých s námi nikdo nemluvil – třeba co udělá přijetí dalšího dítěte do rodiny s dětmi, které v ní už vyrůstají. Přitom kdyby nám někdo dal předem více ­informací, rozhodovali bychom se nejspíš jinak a určitě bezpečněji ke své rodině i dětem, které jsme se chystali si vzít. Období, kdy k nám přišel pěstounský syn, bylo hodně složité. Museli jsme omezit své aktivity, soustředit se jen na to, abychom situaci v rodině ustáli. Když jsem pak přišla do styku se systémem příprav PRIDE, došlo mi, kolik informací mi scházelo. Poté, co jsem sama přípravou prošla a doplnila si vzdělání, začala jsem se přípravám náhradních rodičů ­věnovat i profesně.

Vy jste, Petře, o osvojení druhého dítěte neuvažovali?

P: Uvažovali! Když bylo synovi dva a půl roku, začali jsme hledat víc informací o jeho biologické rodině. Protože kdybychom našli jeho dalšího souro­zence, určitě bychom se ubírali tímto směrem. V té době ovšem náš syn vážně onemocněl. Bylo mu diagnostikováno onkologické onemocnění s velmi špatnou prognózou. Následující čtyři roky jsme strávili po nemocnicích. Začleňování zpátky mezi děti nebylo jednoduché pro něj ani pro nás, navíc jsme dál žili v obrovské nejistotě, jestli se nemoc nevrátí. Když opustil nemocnici, bylo mu 6 let a měl jít do školy. Jenže on ­nechodil, nemluvil. Dnes je mu 13 let, v zimě jsme ukončili všechny indivi­duální plány a programy. Nadále se musí doučovat češtinu a logopedii, ale už nemá žádné úlevy při známkování. Pravděpodobnost, že by se nemoc mohla vrátit, je dnes, deset let od diagnózy, v podstatě nulová a následky léčby jsou naštěstí minimální.

1 / 3