Po vystoupení v Ostravě vám v roce 2014 dva opilí mladíci způsobili těžké poranění hlavy, z něhož jste se dlouho vzpamatovával. Jak se na to zpětně díváte?
Nějaký obrázek jsem si udělal, ale rozebírat to nechci. Prostě se stalo. Měsíce jsem trávil po nemocnicích, bojoval se ztrátou paměti, snažil se postavit na nohy. Jsem rád, že je to za mnou a že jsem to zvládl. Cítím ale silnou a přirozenou potřebu poděkovat lidem, kteří mi pomohli: doktorům a terapeutům z Ostravy a Prahy, kamarádovi, lidovému léčiteli Jirkovi Seňkovi, a samozřejmě mé rodině, klukům z kapely a fanouškům. Spousta lidí na mě usilovně myslela a přála si, abych se uzdravil. Nechci, aby to vyznělo pateticky, ale jejich podpora byla určitou formou lásky. Stál jsem jim za to, aby mi věnovali svůj čas a energii, což je úžasné. Je to pro mě obrovská motivace, abych dál pracoval sám na sobě i na nových písničkách.
Takže nemáte pocit, že by se na vás okolí po tom všem dívalo jinak?
Myslíte extrémně ohleduplně, nebo dokonce s takovou tou nevyřčenou lítostí? To jsem nezažil. Odjakživa sázím na upřímnost – pokud ke mně někdo něco cítí, a může to být klidně i výtka, nebráním se tomu, aby mi to řekl do očí. Mám rád rovnou komunikaci, žádné hry.
