20. dubna 2017
Už potřetí se letos postavím na start nočního Běhu pro Světlušku v roli traséra, tedy jako doporovod zrakově postiženého běžce. Co to obnáší? Jaký to je zážitek? Zde vzpomínka z předloňského běhu...

Do začátku nočního Běhu pro světlušku, který se konal v pražské Stromovce už počtvrté, zbývalo posledních pár
minut.Na startu pěti- a tříkilometrového běhu se tísní dav natěšených běžců s čelovkami. Šťastná většina z nich na cestu vidí, nevidomí a slabozrací mají k ruce traséry, kteří je směrují a vedou.

„Chci startovat mezi prvními!“ rozhodla moje parťačka, těžce zrakově postižená devatenáctiletá Kristina, a začala se drát davem. Snažím se jí razit cestu, díky svým zdravým očím mám přece oproti ní obrovskou výhodu. Jenže Kristina je životem už tak otlučená, že chvílemi vede spíš ona mě. Vybíháme a já zjišťuju, že tuhle holku hned tak něco nezastaví. Záblesky světla z čelovek ostatních ji bodají do očí, a tak si je už před závodem zakryla černou páskou.

Cítím obrovskou zodpovědnost, mám pocit, že Kristinu od nebezpečí dělí jen gumička, kterou každá jednou rukou držíme. Ale tak to vůbec není. V davu běžců se pohybuje tak sebejistě, že by to určitě zvládla i beze mě. Zatímco já hlásím, co nás na dalších metrech trasy čeká („Teď zpomalíme, tímhle houfem se jen tak neprotlačíme!“), Kristina mě ohromuje  svými postřehy. Oč hůř vidí, o to má vytříbenější ostatní smysly: „Blížíme se ke stájím na Císařském ostrově, cítíš to?“ Necítím. Nedokážu vnímat nic jiného než trasu před námi. Cítím se bezpečněji, když se k sobě víc tiskneme. A tak běžíme loket na loket. Mohly bychom zvolit kratší trasu, Kristinu bolí koleno a trápí krční páteř, ale to by nebyla ona, aby se vzdala: „V žádném případě, běžíme pětku, těším se na závěrečný sprint!“ Cílovou rovinku si obě s gustem vychutnáme.

Život je legrace. Nebo není?

Doběhli jsme už víc než před hodinou, ale domů se nikdo z nás nechystá, historka stíhá historku. Nejvtipnější je téměř nevidomý Martin: „Loni jsem běžel s olympionikem Davidem Svobodou. Cestou říká: ,Před námi je tak krásná holka, škoda, že jsi slepej. Slečno, můžete na nás v cíli počkat, že by si na vás tady kolega sáhl? On nevidí, tak aby z toho taky něco měl!‘ Nepočkala.“ Slabozrací se vtipům na své konto umějí od srdce zasmát. Jsou drsní. Aby ne. Život (a jejich okolí) se s nimi nemazlí.