Prožíváte období, po kterém touží snad každý herec – hrajete v divadle, v televizi i ve filmu. Jak moc je vám příjemná popularita?
Jsem rád, že je právě práce z tohoto období vidět. Pro nás herce je to zpětná vazba, vlastně něco jako odměna. A co se týká takzvané slávy? Jak se říká – cesta je cíl. Pro mě není důležité, jestli jsem populární, ale jestli pracuju na něčem, co mě baví, naplňuje a čemu věřím. Pokud ano, jistá popularita mi je potom příjemná z toho důvodu, že diváci oceňují něco, za čím si stojím já sám.
Chápu, že vám může být nepříjemné, když vás někdo pozoruje dejme tomu v restauraci, ale na druhou stranu jste herec – můžete zahrát, že vám nevadí schovat se za nějakou masku.
Já ale v takové chvíli hrát nechci! Nejsem v práci, ale ve svém volném čase sedím u piva a odpočívám. Převtělovat se do někoho jiného je stejné jako bagrem hrabat hlínu – náročné a vyčerpávající. Stojí vás to spoustu sil a ty logicky musíte zase někde nabrat. Každý se potřebuje uvolnit a být sám sebou. Schovávat za roli se můžu na divadelním jevišti, v civilu to není zdravé. Tam jsem prostě přirozený jako každý jiný člověk. Nevím, co dalšího k tomu říct, je to přece intuitivní přirozenost. Intuici se mi ostatně vyplácí poslouchat i v práci. Je to sice primárně ženská zbraň, ale o to víc mocná.
