22. března 2017
V televizním seriálu Svět pod hlavou si zahrál policistu, který cestuje v čase. Ve filmovém Anthropoidu bojoval s nacisty, v Bábě z ledu coby rozmazlený syn s vlastní matkou. Ale co si vlastně myslí o herectví?
1 / 2

Prožíváte období, po kterém touží snad každý herec  – hrajete v divadle, v televizi i ve filmu. Jak moc je vám příjemná popularita?

Jsem rád, že je právě práce z tohoto období vidět. Pro nás herce je to zpětná vazba, vlastně něco jako odměna. A co se týká takzvané slávy? Jak se říká – cesta je cíl. Pro mě není důležité, jestli jsem populární, ale jestli pracuju na něčem, co mě baví, naplňuje a čemu věřím. Pokud ano, jistá popularita mi je potom příjemná z toho důvodu, že diváci oceňují něco, za čím si stojím já sám.

Chápu, že vám může být nepříjemné, když vás ­někdo pozoruje dejme tomu v restauraci, ale na druhou stranu jste herec – můžete zahrát, že vám nevadí schovat se za nějakou masku.

Já ale v takové chvíli hrát nechci! Nejsem v práci, ale ve svém volném čase sedím u piva a odpočívám. Převtělovat se do někoho jiného je stejné jako bagrem hrabat hlínu – náročné a vyčerpáva­jící. Stojí vás to spoustu sil a ty logicky musíte zase někde nabrat. Každý se potřebuje uvolnit a být sám sebou. Schovávat za roli se můžu na divadelním jevišti, v civilu to není zdravé. Tam jsem ­prostě přirozený jako každý jiný člověk. Nevím, co dalšího k tomu říct, je to přece intuitivní při­rozenost. Intuici se mi ostatně vyplácí poslouchat i v práci. Je to sice primárně ženská zbraň, ale o to víc mocná.

1 / 2