22. února 2017
Patří svět těm, kdo se nebojí riskovat a jdou do všeho po hlavě? Nebo jsou na tom lépe ženy, kterým v hlavě bliká varovné světýlko, které je chrání před zbrklými rozhodnutími?
1 / 3

Co člověk, to originál. K jaké skupině kdo z nás patří – jestli k lidem, kteří jsou do všeho hrrr, nebo spíše k rozvážným plánovačům, jež ­nejistota spíš děsí,
si nevybíráme. Ano, leccos ovlivní výchova a prostředí, ve kterém se pohybujeme. Naše povaha je ale z velké části dána jednou provždy. A je jen na nás, jak s ní naložíme.

Tátovo dědictví

Nejvíc patrné to bývá u sourozenců. Vyrůstají, jak se říká, „v jednom hnízdě,“ přesto každý z nich může být diametrálně odlišný. Sestry Kateřinu a Sylvu od sebe dělí pouhých čtrnáct měsíců. Když byly v pubertě, zemřel jim otec a maminka si pak se dvěma dospívajícími dcerami po finanční stránce rozhodně moc vyskakovat nemohla. Po otci ovšem zdědily celkem slušnou část peněz, na kterou jejich máma zodpovědně nesáhla, i když by si tím mnohé usnadnila. Dcery peníze dostaly jako „výbavu“ a startovné do života ve svých dvaceti letech, kdy už matka usoudila, že s nimi naloží rozumně. Sylva si odložila většinu dědictví na bydlení. V šestadvaceti pak díky tomuto základu dosáhla na velmi snesitelnou hypotéku a pořídila si svůj vlastní byt. Kateřina se s matkou pohádala. Prohlásila, že žije jen jednou a stejně člověk neví, co bude za měsíc, natož za pět či deset let, zato vzpomínky a zážitky jí nikdo nevezme. A celé tátovo dědictví procestovala. Matka se kvůli Kateřinině přístupu trápila a přemýšlela, kde udělala ve výchově chybu. Odpověď ovšem zní: „Nikde!“

Která ze sester se rozhodla lépe? Co si o jejich jednání myslí psycholožka? Čtěte dál!

1 / 3