30. prosince 2016
 | 
Foto: Shutterstock
Láska mezi partnery funguje, jen když je rovnováha v dávání a braní. To ale neplatí ve vztahu rodič a dítě. Rodiče nesmíme soudit, s dětmi nemáme být kamarádi. A žena nikdy nemůže být rovna muži...
1 / 3

Některá konstelační pravidla jdou přesně proti proudu toho, co je v posledních desetiletích vnímáno jako správné. Podle konstelací je třeba nesmysl vyžadovat rovnost mužů a žen, je nesprávné, když jeden z partnerů druhému odpustí nevěru, stejně jako představa, že udržím lásku, když se pro druhého obětuji. Velmi špatné je podle konstelací to, že si rodiče dělají ze svých dětí kamarády, a podobně i situace, kdy děti nechtějí odpustit svým rodičům nedostatek lásky či ­záj­mu v dětství. Dokonce je špatně i to, že jim to odpustit dokážou. Proč? ­Protože podle konstelací děti nemají co rodičům odpouštět, nemají je co odsuzovat a dokonce ani posuzovat, to jim nepřísluší. Pokud se totiž cokoli z toho děje, je tím porušena rovnováha a řád, a to znamená velký chaos v našich současných i budoucích vztazích a životech. Jak tedy dostat vše do harmonie tak, aby v našem životě mohla neru­šeně proudit láska? Abychom se zamilovávali šťastně a šťastní ve vztazích ­zůstávali? Prozradíme vám pár základních pravidel systemických neboli ­rodinných konstelací.

1. Ctěte své rodiče, dali vám život

Tohle je pro řadu z nás velmi těžké, protože ne každý měl šťastné dětství v dokonalém kruhu rodinném. My ženy často dodnes bojujeme se svou matkou, viníme ji z chladu a odstupu v dětství, kvůli čemuž máme, jak nám řekne i řada psychoterapeutů, potíže navázat hezké vztahy s muži. Něco podobného můžeme řešit i s otcem, který třeba kdysi rodinu opustil, nebo ji neopustil, ale stejně se na výchově nepodílel. Problémů, ze kterých nám bylo v dětství velmi smutno, může být opravdu spousta. A smutno nám je dál i v dospělosti, máme kvůli tomu třeba pocit určitého dluhu, který vůči nám rodiče mají. Nedali nám ­dostatek lásky a něhy, nepodporovali nás, naopak sráželi naše sebevědomí a my teď i kvůli tomu v životě tápeme, snažíme se tu černou díru nelásky ­něčím zasypat. Třeba nějakou jinou láskou. A ono to nejde, s muži to ­nefunguje, prázdnota zůstává. Jak by taky mohlo, minulost se změnit nedá, to jediné, co můžeme udělat, je změnit pohled na ni, hlavně na své rodiče. Pak se nám teprve uleví.
Co radí konstelace:  Uvědomit si, že bez rodičů bychom na tomto světě nebyli. Rodiče, stejnou měrou táta i máma (protože jsme půl táty a půl mámy), nám dali život. Život je největší dar, jaký můžeme dostat. I kdybychom od nich tedy už nic jiného nikdy nedostali, dostali jsme nejvíc. To my vůči nim máme navěky dluh. A jediný způsob, jak ho můžeme aspoň částečně splatit, je dát život dál, vlastním dětem.

1 / 3