Hrát na klavír jako máma?
Letos v srpnu mi zemřela máma. Bylo jí devadesát tři. Nedá se tedy mluvit o tragédii, spíš životním koloběhu, protože moje vnučka čeká své první dítě... Máma se z té zprávy nesmírně radovala. Poslední rok bydlela u nás doma. Myslela sice jako padesátnice, ale tělo jí postupně vypovídalo službu. Proto k nám chodila i pečovatelka. Nemusím mluvit o honičce mezi prací a domovem i o nárocích na toleranci ze strany manžela. Ne vždycky bylo tohle soužití lehké, ale mám dobrý pocit a čisté svědomí. Máma se stihla s námi všemi rozloučit a odešla v pokoji, obklopená blízkými. Letos nás čekají první Vánoce bez ní. Budu se snažit, aby se jí, až na mne bude mrkat z nebe, líbily. Jen mi, mami, prosím tě, odpusť, že hrát koledy na klavír, jako jsi to dělala ty, nebudu. Tenhle talent jsem po tobě bohužel nezdědila. (Dana Libertová)
Stará láska (ne)rezaví?
Na střední škole jsem od prváku až do maturity chodila se spolužákem. Všichni čekali, že se vezmeme. Jenže já šla na vysokou, on ne a jeden druhému jsme se ztratili. Dnes jsem rozvedená a někdy si říkám, jaké by to bylo, kdybychom spolu zůstali. Jak by vypadaly naše děti, jaké by byly naše Vánoce... (Radka Šandová)
I když jsi tu nebyla, stejně tě znám
Narodila jsem se po smrti starší sestry Mirky, která zemřela ve čtyřech letech na zánět mozkových blan. Máma se z toho tenkrát zhroutila a skončila v psychiatrické léčebně. Já se narodila o jedenáct let později tak trochu omylem a vím, že máma docházela k psycholožce i po mém narození. Asi jí poradila, aby se o Mirce doma mluvilo, což ovlivnilo celé moje dětství. Máma navíc svůj smutek nikdy úplně nezvládla a s tátou mě úzkostlivě hlídali, což mi nebylo vždycky příjemné. Dnes, když jsem sama matkou, tak už je docela chápu a rozumím jim. Sestra mi chyběla celý život, nejen o Vánocích. Opravdu by mne zajímalo, jaká by byla. (Marcela Hajlichová)
