2. listopadu 2016
Dokáže přesně popsat, co většina z nás cítí. Jak to dělá? Těžko říct, ale její fejetony milujeme. Ještě je neznáte? Tak čtěte!
Čau Kubo,

až teď, když ti píšu, došlo mi, že jsem ti nikdy v životě nenapsala dopis, dokonce ani žádný pořádný e-mail, pokud nepočítám e-maily o praktických věcech, o tom, co si vzájemně dáme k Vánocům, jak vyřešíme prodej auta nebo nájem, a ty se opravdu nepočítají. Přijde mi to zvláštní a určitým způsobem i líto. To, že nemáme potřebu komunikovat spolu víc, to, že spolu mluvíme tak málo a často jen o věcech, které vlastně nejsou důležité. Uklidňuju se tím, že nám to takhle zjevně stačí, kdyby nám to nestačilo, už by to jeden z nás nejspíš změnil, anebo ne?
Pamatuju si, že jako děti jsme spolu byli pořád, že jsme často ani nepotřebovali společnost dalších kamarádů, že jsme si vystačili sami, spolu jsme si hráli, spolu jsme soutěžili a spolu jsme se rvali. Pamatuju si na naši kroniku sportovního klubu, kde ty jsi byl samozřejmě předseda a já pouhý člen, pamatuju si, jak jsem vylila na koberec inkoust a ty sis na něj sedl, aby ten flek máma neviděla, pamatuju si, jak jsi pokaždé zahlásil, jestli chci karate, judo nebo box, a já si vždycky vybrala judo, protože při judu jsem dostala nejmíň nařezáno, pamatuju si, jak jsi mě doučoval matiku, jak jsem ti ujídala tvoje velikonoční a mikulášské zásoby, jak jsme spolu stavěli pevnost ze sena, plánovali bunkr pod zemí a stříhali metr při čekání na Ježíška, pamatuju si spoustu společných chvil. Jsi moje dětství, úplně celé, protože když já jsem přišla na svět, ty už jsi tady na mě čekal.
Byli jsme si vždycky tak strašně blízko, natlačení v jednom křesle ve stejných pyžamech, a přitom jsme si začali být postupně čím dál tím vzdálenější…

Celé znění fejetonu najdete v aktuálním čísle časopisu Žena a život, které je už dnes v prodeji na stáncích. Za pouhých 32 Kč!