12. ledna 2016
Působí jako křehká kráska, ale nenechte se zmást. Herečka, spisovatelka a matka dvou malých dětí Vlastina Svátková je velmi silná osobnost, která fascinuje svým upřímným a otevřeným pohledem na svět.

Před pár dny začal nový rok. Když se ohlédnete za tím starým, co vidíte?

Nejsem typ člověka, který by minulosti dával záměrně nějakou nálepku, ale kdyby ano, řekla bych, že byl pracovně velmi úspěšný – podílela jsem se hned na několika zajímavých projektech. Jako herečku mě to samozřejmě moc těší, ale jako takovou tu normální Vlastinu mě spíš zajímá, jak mě uplynulé měsíce posunuly vnitřně – jestli můžu být spokojená sama se sebou a jestli se mi povedlo i něco jiného než práce. V tomhle směru můžu upřímně konstatovat, že to bylo celkem náročné a bolestivé období, a to především díky tomu, že jsem ukončila jeden dlouhodobý a komplikovaný vztah. Ale za všechnu tu bolest, kterou mi to přineslo, děkuju a naplno ji přijímám. Zase jsem se posunula o kus dál a třeba už nebudu některé chyby opakovat. Ráda bych…

Co nejdůležitějšího jste se za ten uplynulý rok naučila?

Po profesní stránce určitě jednu věc – že nemá smysl si na veřejnosti na něco hrát. Rozhodla jsem se pro autentičnost, nikoli pro strojené sebevědomí. O hercích se říká, že jsou rádi středem pozornosti a potřebují publikum. Jistě, najdou se herečky, kterým to problém nedělá – ladně se vznášejí před fotoaparáty a umějí v tom chodit, ale já mezi ně nepatřím. Já se někde schovám a tyhle krásné ženy raději pozoruju. Chci být sama za sebe, čistá a upřímná. Když si na premiéru vezmu šaty ze second handu, klidně to řeknu, i když mi to pak v médiích natřou. No a co… Už se tím netrápím. To je podle mě jediná možná cesta. Žádné předstírání – před ostatními ani sama před sebou, upřímně přiznat: mám trému, bojím se.

Jste typ ženy, která klame tělem – na filmovém plátně působíte jako samice, ale v civilu máte spíš holčičí šmrnc. Víte o tom?

Na různé lidi působím různě. Taky hodně záleží, co se mi zrovna odehrává v duši. Někdy jsem otevřená celému světu a na každého se usmívám, jindy kolem sebe stavím zeď. To pak působím namyšleně a nepříjemně. Je to ale jen obrana, abych nepřenášela svou bolest na někoho dalšího. Na natáčení si vždycky zalezu s knížkou do karavanu. Rozhodně nepatřím mezi typy, které přijdou na plac a baví všechny kolem. Nejsem extrovert mezi lidmi, které neznám. Potřebuji začít důveřovat a nahlédnout do duše člověka přede mnou, abych mu ukázala tu svou.

Celý rozhovor si můžete přečíst v nové Ženě a život na straně 52-61!