Přečtěte si zkušenosti čtyř žen, které zažily svátky v různých koutech světa. Po čem se jim stýskalo a z čeho byly nadšené?
Jana Blažíčková - V Austrálii mi bylo vedro a v Brazílii jsem jedla sushi
Austrálii jsem strávila Vánoce celkem třikrát. Ty první byly v přátelském duchu, s kamarádkami jsme si udělaly tradiční český bramborový salát a řízky, které se na jižní polokouli samozřejmě normálně nejí. Hodně jsme si tam užívaly svobody – což mi tenkrát, v mých třiadvaceti letech, velmi vyhovovalo.
Překvapilo mě ale, že se v Austrálii nesmí na veřejnosti pít alkohol a když si chcete dát sklenku vína v restauraci, musíte si k tomu objednat jídlo. Navíc vám v barech diktují, jak máte chodit oblečení, nemůžete si tam jen tak přijít v žabkách, a kontrolují vás, kolik jste toho vypili a jak moc je to na vás vidět. A to, podotýkám, nejsem žádný pijan. Ale o atmosféře Vánoc, jak ji známe my, nemůže být řeč. Fascinovala mě výzdoba, kdy ve čtyřicetistupňových vedrech (v době Vánoc jsou v Austrálii letní prázdniny) visel všude Santa nabalený v červeném oděvu nebo sobi (!) a umělý sníh.
Pro mě to byl vrchol nevkusu. Hodně stromečků bylo na pláži a kolem nich lidé v bikinách... Nejvíce si ale pamatuji na třetí Vánoce, které jsem trávila v Queenslandu, seděla jsem na pláži pod palmou a bylo mi strašně smutno. Připadala jsem si tenkrát snad nejosaměleji v životě, přestože jsem byla na krásném místě, obklopena skvělými lidmi, a hrozně se mi stýskalo po domově.
Paulo Coelho říká, že domov je tam, kde je tvé srdce, ale já jsem se na té druhé půlce zeměkoule nějak úplně ztratila. Vánoce jsem jednou s částí své rodiny prožila i v Brazílii. Bylo to fajn, jedla jsem poprvé čerstvé sushi s japonskými Brazilci, bylo veselo a hodně se mi líbilo, jak přistupovali k dárkům. Oni si totiž v rámci rodiny udělají losovačku, kdy si každý vybere někoho z rodiny a tomu pak dá jeden velký dárek. Nakonec má každý jeden krásný dar namísto desítek pidi zbytečností.
Další vánoční příběhy najdete v nové Ženě a život na straně 146-149!
