Lída Rakušanová, Jitka Vodňanská a Marie Vaculíková jsou pozoruhodné dámy, do jejichž životů zasáhl zcela zásadně srpen 1968. Jak na tuto dobu a nadcházející události vzpomínají?
Přinášíme vyprávění Jitky Vodňanské. Příběhy Lídy Rakušanové a Marie Vaculíkové si přečtěte v aktuální Ženě a život, která je právě v prodeji.
Srpen 1968… Byla jsem tehdy na brigádě v Německu, ve Frankfurtu, kde jsem pracovala v nemocnici. Jednadvacátého srpna jsem jela stopem za kamarádkou. V autě jsem z rádia slyšela, že je u nás okupace. Moje nejsilnější vzpomínka na ten den je, že sedíme kdesi na zemi a pláčeme…
Původně jsem byla rozhodnutá, že v Německu budu studovat medicínu, měla jsem už podanou přihlášku. V Praze jsem vystudovala antropologii, ale práce s mrtvými, s mumiemi a kostmi mě nebavila. Ale když jsem se dozvěděla, co se v Čechách děje, rozhodla jsem se, že odjedu domů a že chci pomáhat lidem. Dodnes to vnímám jako transformační rozhodnutí – v ten moment, v tu konkrétní hodinu, jsem věděla, že to, co budu dělat, má absolutní smysl. To byl jeden důvod, proč jsem tehdy neemigrovala. Druhý byl také ten, že jsem tady měla rodiče. Když jsem uvažovala o studiu medicíny v Německu, vypadalo to tak, že bych se asi bývala mohla vracet do Čech, hranice byly v 60. letech průchodné a volné. Zpívala jsem ve vysokoškolském sboru, účastnili jsme se různých zahraničních festivalů, takže jsem měla zkušenost, že jezdit do ciziny je možné. Ale v srpnu 1968 mi docvaklo, že co se stalo, je strašné. A konec ještě nevím jaký… A tak jsem se vrátila. Vzpomínám si na přejezd hranic 23. srpna. Země byla v naprosté panice. Všude nápisy, plakáty, transparenty. Atmosféra, jako když člověk spadne do žumpy. Neuvěřitelný šok, obzvlášť po třech měsících v Německu, kde jsem si užívala svobody a „kapitalismu“ se vším všudy. Nicméně fakt, že jsem se tehdy vrátila, vypovídá mnohé o mojí povaze – často činím rozhodnutí intuitivně, tuším, že jsou správná, jen nevím, co mě čeká, když je udělám… Návrat do Čech byl, jako kdybych prošla branou do jiného světa. Ale byla tady solidarita, která je v naší zemi vždycky, když se něco dramatického děje. Teď se taky sice něco už delší dobu děje, ale asi ještě není tak zle, protože žádnou solidaritu necítím… V roce 1968, i pak později, emigrovala spousta mých přátel. Moje velká kamarádka, která se mnou taky zpívala ve sboru, zůstala ve Francii. To pro mě byla veliká ztráta. Takže jsem v té době prožívala mnohonásobnou bolest. Za vlast i za přátelství.
Žila jsem na pražském Zahradním Městě v podobné komuně, v jaké jsem byla zvyklá žít ve Frankfurtu. Pár přátel, kteří měli podobné svobodné smýšlení jako já, a to pochopitelně nemělo nic společného s přítomným komunismem. Žili jsme velmi svobodně a vytvořili si jakési své ghetto. Že definitivně spadla klec, mi došlo, když jsem najednou nemohla vyjet se sborem na zpívání, přestože jsem předtím úspěšně udělala konkurz. Jako jediná ze sboru jsem nemohla vycestovat do Itálie a poznala, co obnáší být v chapadlech moci. Denně jsem se chodila ptát na ministerstvo zahraničí, zda mi výjezd povolí. Bláhová. Vlastně mě vyslýchali a říkali věci, na jejichž základě jsem pochopila, že o mně mají dokonalý přehled. Tehdy jsem chodila s výtvarníkem Karlem Trinkewitzem, který byl zásadně protirežimní. Psala jsem si s přítelkyní, jež emigrovala, a s dalšími lidmi, kteří zůstali v cizině – a na ministerstvu to všechno věděli. Odehrávaly se tam scénky jak z filmu: Někdo sedí na stole a říká: „A tenhle dopis je co?“ A já ten dopis ani nečetla, protože mi ho zadrželi… Pak už jsem nikdy nevycestovala. Až po revoluci.
Řešila jsem, co budu dělat. Chvíli jsem pracovala v Roztokách v muzeu a hodně mě to nebavilo. Do vitríny jsem skládala jakési kosti kohosi. Když jsem si pak při instalaci spletla asi lopatku s kyčlí, došlo mi, že tohle není dobrá cesta. Pátrala jsem po tom, co by mě mohlo bavit, a začala jsem se ucházet o místo na Lince důvěry u doktora Plzáka. A ten mě doporučil na protialkoholní oddělení k docentovi Skálovi, kam mě jako terapeutku přijali 15. února 1969. Právě u něho se tvořilo jedno z hnízd disentu. Postupně se tam začali schovávat nepohodlní lidé – já tam třeba přivedla Tomáše Halíka, v kotelně pracoval Daniel Kroupa, docent Skála podepsal Několik vět, vydával se u něj časopis Reportér…
V té době jsem si velmi otevřeně psala s přáteli v cizině, jaké jsou u nás poměry. Netajila jsem se například tím, že jeden z mých nejbližších spolužáků, Zdeněk Klein, byl odsouzený za to, že do ciziny poslal pohlednici, na níž se Dubček objímá s Martou Kubišovou. Dostal za to dva roky! Estébáci si mě každou chvíli zvali na výslechy, vyptávali se na mé známé, na Německo… Mezi lidmi se ta solidarita, která panovala v roce 1968, proměnila v nenávist, odpor a pak ve skepsi. Skepsi opravdu nemám ráda – to vzdání se, přijetí průměru, je pro mě naprosto nepřijatelné. Proto jsem vždy našla nějaké jádro, společenství, které protestovalo. V březnu 1969 jsme hráli hokej s Ruskem a vyhráli. Jak jsme se radovali a vnímali to vítězství i na jiné rovině než jen sportovní, vyprovokovalo to lidi k obrovským manifestacím na Václaváku. Já tam málem přišla o život, protože jak jsem malinká, dav mě před hotelem Jalta natlačil na auto a já se nemohla dostat pryč, ale celkově mě tahle vzpoura těšila. No a pak přišel Palach. To mě zasáhlo neskutečným způsobem. A dodnes zasahuje. Jezdím totiž meditovat do Asie a Jan Palach měl vzor v tibetských mniších, kteří se upalují. Nad postelí měl obraz planoucí pochodně… Navíc to byl člověk přibližně stejně starý jako já. Dodnes vůči jeho činu cítím velkou úctu a respekt.
Po Palachovi to v naší zemi začalo být ostré. Já jsem se z veřejného života stahovala víc do soukromí, začala jsem žít s Janem Vodňanským, přátelili jsme se s lidmi, jako byli Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Rudolf Slánský, a „vytvářeli jsme ostrůvek pozitivní deviace“, jak jsme říkali. Šlo o něco, v čem byla usídlená naděje. Můj druhý ostrůvek byli psychoterapeuti. Ti tehdy dělali výcviky, které byly buď zakázané, nebo pololegální a byly vlastně na pomezí mezi establishmentem a disentem. Sama jsem prodělala psychoterapeutický výcvik mezi lety 1972 až 1979, doma jsem organizovala spoustu seminářů… Až po revoluci jsem se dozvěděla, že jeden můj takzvaný bratr (kolega z výcviku) byl fízl, a myslím, že jich mezi námi bylo mnohem víc. Psychoterapie mě dodnes baví a naplňuje. Paradoxně za to, že se jí profesně věnuji, mohu být vděčná srpnu 1968. Kdyby se tehdy nic nestalo, zůstala bych v Německu a vystudovala medicínu.
A jak je to teď? Nevím, co se ještě musí stát, aby se náš národ vzpamatoval. Aby dostal znovu sílu, hrdost. Začíná převažovat skepse, rezignace, pocity bezmoci. Ale v tom minulém režimu to přece bylo ještě horší! Nicméně ten nepřítel byl znám. Měl jasné kontury. Tady je to teď rozmazané. Vidíme jen Zemana a Babiše. Ale to je jen hlava jakési mafie. Byla jsem na slovenském festivalu Pohoda a podala si ruku s prezidentem Kiskou. A měla jsem pocit jako kdysi po revoluci u nás. Jen tak v džínách měl besedu s davem lidí o tom všem, co se teď na Slovensku děje. Nazval to přímo. Máme mafiánský stát. Záviděla jsem jim jejich prezidenta. Ale vždycky jsme se nějak vzpamatovali. Tak třeba...
