28. března 2018
Zatímco běžní lyžaři sjedou svah díky rychlým lanovkám desetkrát za den, skialpinisté se škrábou několik hodin do kopce, aby ho pak za celý den sjeli pouze jednou. Přesto je taková túra mimořádný zážitek.

Po skialpinistech, kteří se s batohy na zádech škrábou podél hranice lesa pod lanovkou kamsi vzhůru, zatímco já si pohodlně sedím na sedačce lanovky, závistivě pokukuju už několik let. Protože pocit na vrcholu kopce, který člověk zdolá po svých, je samozřejmě neskonale lepší, než když na něj vyjede jakýmkoli dopravním prostředkem. A platí to pro chůzi, běh, kolo, běžky a – jak doufám – úplně stejně i pro skialpy.

Sám se člověk ale na takovou túru nevydá, a tak je třeba čekat, až ho přizve parta zkušenějších horalů. Konečně se tak stalo! Vyrážíme do Wipptalu, údolí, které většina Čechů dobře zná, i když jen od vidění z okénka auta či autobusu. Jde o oblast kousek před Brennerským průsmykem, kterým většina z nás bez větší pozornosti prosviští cestou na jih do Itálie. Jaká škoda! Takhle část rakouského Tyrolska má totiž tolik co nabídnout!

Pro moji skialpinistickou premiéru volí zkušení horalové tři túry: během dvou dnů zdoláme vrcholy Silleskogel (2481 m), Vennspitze (2390 m) (obě túry lze zvládnout během jednoho dne) a Gammerspitze (2537 m).

 

Na podobné trasy se nevyráží bez zkušeného horského vůdce, který zná každý kámen, každou závěj a ví přesně, kudy nahoru a kudy se také bezpečně dostat z kopce dolů.

Což je, jak se ukáže, můj zásadní problém. Jak se před odjezdem strachuju, abych zvládla výstup, úplně zapomenu, že bude také nutné dostat se z vrcholu zpátky na základnu.

Ale popořádku. Večer před túrou absolvuju bleskové školení týkající se výbavy. Čtyři zkušení chlapi mě v chodbě horské chaty učí připnout skialpinistické vázání, nalepit na skluznice lyží tulení pásy a zase je opatrně sejmout a sbalit. Další den ráno pak následuje doplnění mého vybavení o lavinovou sondu, pípák (který se používá v případě ohrožení lavinou, spoléhám však na horského vůdce a všechny přítomné, že k tomu v našem případě prostě nemůže dojít) a lopatku.

Vyrážíme. Chůze na skialpových lyžích vybavených tuleními pásy není technicky náročná. Ani fyzicky, horský vůdce volí pomalé tempo, kterému v pohodě všichni stačíme. Do úzkých se dostávám, když dojde na technicky náročnější úseky. Chvíli mi trvá, než se naučím tulením pásům důvěřovat, že mě na příkrém svahu fakt udrží. Do svahu, který má běžný lyžař či běžkař tendenci vyšlápnout stromečkem, je třeba odvážně kráčet přímo vzhůru, nestavět lyže na hrany ani nedělat žádné jiné vylomeniny, jen držet lyže co největší plochou na zemi a snažit se rozložit váhu těla na celou plochu lyží. Stejně jako je absolutní tabu stromeček, je také zakázáno zvedat nohy a jít jako čáp. „Lyže se musí po sněhu zásadně šoupat!“ oznámí mi během chvíle, kdy se tohohle zakázaného chování v úvodu výstupu dopustím, postupně všichni muži v naší skupině.

Atmosféra při výšlapu je úchvatná. Všichni se kocháme nádherným okolím, fotíme, povídáme. Jakmile někde hrozí lavinové nebezpečí, upozorní nás horský vůdce na to, abychom vytvořili alespoň desetimetrové rozestupy (důvody jsou pro to dva: je méně pravděpodobné, že jeden člověk utrhne lavinu, než by to dokázala skupinka lyžařů, a také, když už by se tak stalo, skončí pod lavinou jen jeden a ostatní se mohou pustit do jeho záchrany). Nic z toho se nám naštěstí nepřihodí, a tak si chvíle s rozestupy užívám v tichu a s prázdnou hlavou. I kdyby člověk chtěl v tu chvíli o něčem přemýšlet, nejde to, myšlenky se ihned rozutíkají po okolních kopcích.

Radost na vrcholu je omamná. Samozřejmě že jako začátečník mám o něco víc povznášející pocit než moji parťáci, ale i oni se dojímají výhledy do okolí a radostí, že jsme to zvládli. Máme totiž obrovské štěstí na počasí a kombinace temně modré oblohy a zářivě bílého sněhu nemůže nechat nikoho chladným.

Nastává další, úplně jiná, kapitola. Zatímco zkušení freeridisté se řítí dolů třiceticentimetrovou vrstvou prašanu a za nimi se impozantně vznáší oblaka sněhu, já si jízdu až tak neužívám, snažím se udržet nohy alespoň trochu u sebe a nevypadat jako úplný lyžařský začátečník. To ještě netuším, že jízda po nekonečných pláních nepotrvá až do údolí. Do cesty se mi postaví husté lesy s popadanými stromy a pařezy. „Na skialpech vždycky poznáš skvělou partu lidí,“ otáčí se na mě nadšeně horský vůdce. „Idiot by do hor nejel,“ dodává a já mu při pohledu na své parťáky, kteří vyloženě vyhledávají tu nejsložitější a nejkrkolomnější možnou cestu dolů nemůžu dát za pravdu…

Důležité je mít stále na paměti, že příroda má v horách vždycky navrch. Počasí se může změnit z minuty na minutu a je vždycky třeba mít v záloze plán B. Horský vůdce musí vědět, jak se z kteréhokoli bodu trasy dostat bezpečně zpátky dolů do údolí, pokud by počasí neumožnilo celý výstup dokončit. A můžete se spolehnout, že horští vůdci jsou připraveni na všechno. Dobrá zpráva navíc je, že jedním z kritérií pro výběr horského vůdce je nejspíš i jeho zevnějšek. Nesmí vás ani na chvíli zastrašit představa, že by vás náhlá změna počasí donutila strávit v jeho přítomnosti dlouhé hodiny odříznuté od světa. Naopak si něco takového při pohledu na něj musíte přát… No uznejte…