Někdy vážně, někdy s úsměvem říkají někteří rodiče svým dětem, když je trestají za svůj prohřešek: „Škoda každé rány, která padne vedle.“ Další častá výhrůžka zní: „Nech toho, nebo ti ubalím takovou, až se ti hlava otočí.“ Anebo: „Zmaluju ti zadek, že si na něj týden nesedneš...“
Zní to dost hrozně. I kdyby nakonec rodiče své výhrůžky o zmalovaných zadnicích a otočené hlavě nesplnili, už jenom samotné řeči tohoto typu jsou na pováženou. Fyzické násilí – systematické i nesystematické – pak přípustné naprosto není. Stejně tak psychické. Kruté a nepřiměřené zacházení s dětmi či svěřenými osobami je trestné a podléhá oznamovací povinnosti. Nediskutujeme ani o bití koženým opaskem nebo vařečkou na holou. Trestání tohoto typu by si dnes žádný rodič neměl dovolit. Řeč je o tělesných trestech jako výprask, bití pravítkem přes ruku, klečení v koutě, ale také odmítnutí večeře. Přestože se naprostá většina odborníků na výchovu a dětskou psychiku staví proti tomu, aby tělesné tresty převažovaly a aby se staly jedinou výchovnou metodou, opakované zkušenosti s nimi – od facky po bití nějakým předmětem – mají oficiálně přes dvě třetiny dětí. Zatímco například ve Švédsku jsou tělesné tresty ze strany rodičů zakázány úplně, u nás jsou společností akceptovány. Ve škole se tělesné tresty nesmějí používat ani u nás, ale přesto najdeme dost učitelů, kteří přiznávají, že žáky občas pořádně vykrákají za ucho nebo jim dají záhlavec, a rodičů, kterým to nejen nevadí, ale sami zastávají názor, že lepší jedna za ucho než žákovská plná poznámek.
Sandály, metly, biče
Už v bibli se praví, že stromek se musí ohýbat, dokud je mladý. Humanisté s tím sice zásadně nesouhlasí, ale těch se ve starověkých kulturách ani ve středověku moc nevyskytovalo. Důkazy, že ve starověkém Řecku bili rodiče děti dřevěnými sandály, šlehali je metlami, biči, rákoskami a pohlavkovali je, existují nejenom v dochovaných spisech, ale i na vázách. Na jedné můžeme vidět, jak se matka připravuje, že dítě potrestá – svůj úmysl naznačuje držením sandálu v pravé ruce. Na druhé scéně, která následuje za první, je už dítě potrestané – na zádech má zřetelné otisky boty. Za jedno z nejkrutějších období, co se tělesných trestů týče, bývá označován středověk. Desetileté děti byly vystavené stejně tvrdým trestům jako dospělí a trestání biči, řemeny, holemi, kopanci, fackami bylo na denním pořádku. Násilí se akceptovalo jako spravedlivá odplata a skutečnost, že se ještě dnes používají tělesné tresty, je pouze důsledkem výchovy, která se přenosem sociálních vzorců chování předává z generace na generaci. Zjednodušeně řečeno, jestliže jste se s tělesnými tresty setkali vy, s největší pravděpodobností je budete aplikovat i na své děti.
