27. ledna 2018
Jak si stěžujeme na nedostatek peněz a přitom jich máme často dost, si během přesunu do nového hnízda uvědomila spisovatelka Magdalena Frouzová.

Nedávno jsme se stěhovali. Do nového prostorného bytu. A ač by se do něj vešlo leccos z toho, kvůli čemu ten starý už praskal ve švech, všechno jsme zkrátka vzít nemohli.

A to, co jsem během tohoto procesu zažila, se nečekaně stalo jednou z mých nejintenzivnějších životních zkušeností. Můj mozek jel na dvojí program: co nejvíc ušetřit a zbavit se blbostí.

Od srpna do února, kdy jsem se na stěhování mentálně i fyzicky připravovala, jsem vyklízela a třídila šuplíky, poličky, skříňky, truhličky, pytle, tašky. Všude jsem nacházela neskutečně věcí na vyhození. Zažloutlé výkresy, prošlá lejstra, vypsané propisky, korálky s rozbitým zapínáním, děravé toaletní taštičky, neidentifikovatelné náhradní dílečky… Všechny tyhle předměty si tam s námi deset let hezky žily, aniž bychom si jejich existence jakkoliv všimli.

Vynesla jsem z bytu snad sto kilo věcí. A ohromující bylo, že to nebylo vůbec vidět! Jako by z domácnosti nic neubylo. Kde to všechno proboha bylo? ptala jsem se sama sebe. Musela jsem si přiznat, že při křečkování je člověk vynalézavý. Vyplní každou skulinku za knihovnou, každé dno skříně, kdejaký prostor mezi kredencí a stropem.

A co se toho teprve vejde do zadních částí skříněk nebo nepoužívaných kufrů! Čím intenzivněji se stěhování blížilo, tím rezolutnější jsem v rozhodování, co musí pryč, byla. Už jsem se nezbavovala jen starých krámů, ale začaly lítat i věci v zásadě funkční. Umělohmotný podnos, na němž vše jen klouzalo, nemožné svícínky i hrnečky, z nich už deset let nikdo nechtěl pít, ale i zastaralé knížky, na které jsem si z úcty k výchově mých intelektuálních rodičů dosud netroufla (,Vyhazovat knihy je barbarství! To jezuité a nacisté je pálili na hranici!‘).

A ač to na bytě stále nebylo nijak vidět, já sama jsem cítila takovou úlevu, jako když se v zadýchané místnosti vyvětrá. Dřela jsem jak mezek, záda mě bolela, zato duch vzlétal. Když do stěhování zbývaly pouhé dva týdny a nastalo konečně balení toho, co si vezmeme s sebou, moje vyhazovací posedlost dosáhla vrcholu. Po zemi poházené dětské pastelky (takové ty kratičké, co dávají firmy dětem jako reklamu, ale kvůli nekvalitním tuhám skoro nemalují), stejně jako magnetky spadlé z lednice a válející se minihračky z kindervajíček jsem metla smetáčkem a lopatkou rovnou do koše. Za poslední léta jsem je poctivě zvedla a uklidila snad milionkrát a teď jsem toho měla právě dost! V duchu jsem dala za pravdu babičce, že dnešní děti mají plno věcí a ani si s nimi nehrají. Ty moje dokonce ani nepoznaly, že jim něco zmizelo.