28. února 2018
Tři týdny v měsíci tráví v Bruselu, jeden týden ve Štrasburku, kde žije s mužem a dvěma malými dcerami, a do toho ještě musí stíhat jezdit poměrně často domů do České republiky. Dita Charanzová miluje svou rodinu i práci, a tak musí oboje co nejlépe skloubit.

Kde jste přišla k tak „rozlítané“ profesi?

Moje práce se už od studií vždy nějakým způsobem týkala Evropské unie. V současnosti jsem poslankyní Evropského parlamentu za Českou republiku. A je pravda, že rozlítané to mám poměrně dost.

Žijete tedy převážně v Bruselu?

Ne. Před osmi lety jsme odjeli s mým mužem, který v té době působil jako velvyslanec České republiky u Rady Evropy, do Štrasburku, kde od té doby žijeme. Krátce předtím, než jsme opustili Česko, se mi narodila dcera. Přestala jsem tím okamžikem žít svojí prací, vše jsem zabalila a odjela se svým mužem. Změnila jsem od základu svůj do té doby velmi hektický a prací naplněný způsob života, najednou mi nikdo nevolal, neměla jsem tam ani kamarádky, se kterými bych se nějak častěji stýkala, nebo prarodiče, kteří by mohli čas od času dceru pohlídat. Byl to i kulturní šok, protože ženy na mateřské ve Francii jsou na tom úplně jinak než v Čechách.

V čem konkrétně ten rozdíl spočívá?

Společenský úzus je ve Francii úplně jiný než u nás. Ženy zůstávají po porodu doma dva tři měsíce a hned se vrací zpátky na plný úvazek do práce. Ale považují to za výhodné. Ve Francii se razí heslo, že dítě se musí socializovat. Jsou tam i ženy, které zůstanou doma s dítětem třeba půl roku, ale stále patří mezi výjimky. Že by žena zůstala doma čtyři roky, nebo šest let s dvěma dětmi, to se opravdu nevidí.

Kolik let je vašim dětem?

Osm a pět. Se starší dcerou jsem byla doma rok a půl. Všichni za mnou chodili a nesměle se ptali: „A ona je nemocná?“ Divili se, že jsem tak dlouho doma. Na můj argument, že je to zdravé pro dítě, reagovali vždy poučkou o nutnosti co nejdřívější socializace. Když byl dceři rok a půl, začala chodit do školky, i když zpočátku jen na půl dne v týdnu a postupně jsme přidávali. Mladší dcera pak zhruba od roku chodila do jeslí.

Máte pocit, že vás mateřská nějak zbrzdila v kariéře?

Nejsem typ, který by dokázal na sto procent vypnout, takže jsem pracovala i na mateřské. I můj muž říká, že by pro náš rodinný model nebylo zdravé, kdybych zůstala doma „na celý úvazek“. Vždyť já jsem před narozením první dcery řídila v Bruselu během českého předsednictví unijní výbor pro obchodní politiku! Měla jsem pod sebou 27 států, které jsem musela koordinovat a vyjednávat s dalšími zeměmi za celou Evropskou unii. A tenhle můj život vlastně dva měsíce před porodem ze dne na den skončil.
Po přestěhování do Štrasburku jsem se začala rozhlížet po jiné práci. Když jsem byla podruhé těhotná, dostala jsem nabídku pracovat ve Štrasburku v Radě Evropy. Pracovala jsem v tamější televizi, dělala jsem rozhovory s politiky a zajímavými lidmi, kteří do Štrasburku přijeli.

Těhotenství nebylo překážkou?

Když jsem do práce nastupovala, cítila jsem potřebu oznámit, že jsem těhotná. Přece jen jsem měla obavy, jak můj zaměstnavatel zprávu přijme. S žádnou negativní reakcí jsem se ale nesetkala. Všichni měli z mého těhotenství radost a vůbec to nebyl žádný problém. Je ovšem nutné zmínit, že jsem nepracovala každý den od rána do večera, ale intenzivně vždy týden několikrát do roka. Na tu dobu pokaždé přijela tchýně, pomáhala mi a já jsem z práce odbíhala do parku kojit. Což je další věc, která se ve Francii příliš nenosí! Ženy tu kojí velmi krátce, spatřit kojící ženu venku je takřka nemyslitelné.

Druhou mateřskou jste se tedy víc přiblížila francouzskému modelu…

Určitě jsem ji prožila víc po francouzsku než po česku. Pořád jsem ale bojovala s předsudky tam i tady. Ve Francii nikdo nechápal, proč jsem tak dlouho doma, ovšem V Česku to bylo ještě mnohem horší, lidé mi vyčítali, že odkládám dítě do cizích rukou!

Který způsob je tedy podle vás správný?

Za ty roky jsme dospěla k názoru, že každému vyhovuje jiný model, každý se musí zařídit tak, aby byl šťastný. Protože jedině když je šťastná maminka, jsou šťastné i děti! Mám plno kamarádek, které jsou na mateřské či rodičovské na plný úvazek a nejsou šťastnější. Naopak jsou frustrované, nespokojené a rády by z toho kolotoče vyskočily, ale podmínky v Čechách bohužel neumožňují flexibilní zkrácené úvazky. Ve firmách sice vznikají dětské skupiny, jsou firemní školky, lepší se to, ale nabídka stále neodpovídá poptávce. Hlavním úskalím je, že u nás nejsou částečné úvazky. Málokterá matka se chce v roce a půl svého dítěte vrátit opět na plný úvazek do práce. Ovšem možnost částečného úvazku tu není. Když to srovnáme celoevropsky, na západě pracují ženy na flexibilní úvazky z více než 15 procent, třeba v Nizozemí je to takových úvazků víc než třetina, u nás je to jen kolem pěti procent. Což je žalostně málo.

Zvládala jste tehdy péči o dvě malé děti bez pomoci chůvy?

Ano. Zpočátku nám jezdila vypomáhat jen tchyně a občas jsme si zařídili hlídání na večer, když jsme si s mužem chtěli někam sami vyrazit. O to jsme se vždy snažili aspoň jednou za měsíc. Chůvy jsme najali až teď, kdy je starší dcera ve škole a je potřeba pomoci s logistikou, kterou řeší všichni rodiče – s vyzvedáváním ze školy, přesunem na kroužky a podobně. Babičky, a především moje tchyně, jsou ale stále připravené pomoci. Čehož si nesmírně vážím, vím, že bez nich bychom to nezvládli, protože i můj muž má velmi časově náročnou práci a často cestuje.

Doma mluvíte jen česky?

Jistě! I když dcery snadno sklouznou k francouzštině, musíme je napomínat, aby mluvily česky. Vědí, že francouzsky rozumíme, tak to na nás pochopitelně zkouší. Ovšem když přijedou do Čech na prázdniny, mluví samozřejmě pouze česky.

Pracujete v mužském světě?

Víceméně ano, i když politický svět se mění a rok od roku v něm přibývá žen. Některé státy mají dokonce kvóty, kolik žen musejí mít na kandidátce. Toho rozhodně nejsem zastáncem, jako ženu mě to spíš uráží. Práce v politice není pro každého, člověk jí musí věnovat večery a velmi často i víkendy. Uvědomuji si, že své práci obětuju kus rodinného života, což by každá žena nesnesla. Ale já jsem spokojená, práce mě nesmírně baví a naplňuje. A dcery už mě začínají chápat. Vědí, že i když jsem pár dní pryč, po návratu budu doma jen a jen pro ně. Ale to si musí nastavit každý sám.

Je výhodou být výjimkou mezi téměř samými muži?

Někdy cítím, že je to výhoda, jindy zase pozoruju, že kolegové vlastně pořádně nevědí, jak se mnou komunikovat. Vím, že mezi sebou muži hovoří přímočařeji, nedělají manévry, což se jim v komunikaci se ženou mnohdy stává. Někdy cítím ostych, jakoby často přesně nevědí, jak konkrétní věc formulovat.
A jaký je mezi námi rozdíl? Nevydržím celý den v jednom oblečení! Mužům to nevadí, klidně stráví celý den v obleku na jednání a pak v tomtéž obleku pokračují na večerní recepci a následný program. V takových případech já stávkuju a protestuju, že musím po jednání aspoň v rychlosti na hotel – upravit se a převléknout. To je velký náraz, který žena vnese do mužského světa. V zásadě ale žena představuje příjemný element, záleží jen na tom, jestli jsou muži připraveni a ochotni to přijmout. Ovšem společnost se v tomto směru posouvá a nastupující generace to bude mít v tomhle ohledu zase jednodušší. Příklady mnohých úspěšných žen už máme před očima.

Jak vidíte trend otcovských dovolených?

Pokud o to muž stojí, je to ideální! Nejsem zastánce povinných rodičovských pro muže. Ale pokud to muži víc časově vyhovuje než ženě, je to skvělé řešení pro všechny. Ve Francii je asi mnohem častější, že se partneři vystřídají. Sama mám v okolí několik takových známých. V Česku ale moc takových případů neznám. Chlap musí být silný, aby ustál společenské tlaky a předsudky, což je jistě náročné, zvlášť mimo velká města. Přesné statistiky neznám, ale mám pocit, že ve Francii se to tak neřeší. Jenže tam je muž doma pár týdnů, ne tři roky.

Jedním z oborů, kterým se intenzivně věnujete, je digitální ekonomika. Jste fanouškem moderních technologií?

Moc jim fandím. Přestože se mi někdy zdá, že zacházíme až do extrémů, že přestáváme žít v reálém světě a čím dál víc aktivit přesouváme do virtuálního prostředí. V online světě nakupujeme, seznamujeme se, díváme se na filmy, platíme, sledujeme zprávy, využíváme celou řadu aplikací, které nám usnadňují život. Budoucnost je v digitálním prostředí, což je téma, které mě velice zajímá i proto, že Češi jsou v tom oboru mimořádně úspěšní. Dalším tématem, které mě velice zajímá, jsou autonomní auta. Technologicky budou připravena už velmi brzy, otázkou zůstává, kdy vyjedou z testovacích drah do ulic. Vím, že to potrvá ještě dlouho, ale doufám, že se toho dožiju.

A jaký přístup razíte doma? Mají dcery neomezený přístup k moderním technologiím?

Svoje děti držím zatím od elektroniky stranou. Počítač používají, jen když to potřebují ke škole. Starší dcera je teď nadšená z knížek, přála bych si, aby jí čtenářská vášeň vydržela co nejdéle.
Je absurdní myslet si – a potvrzují to i profesionálové z velkých digitálních firem –, že když dítě naučíme ovládat počítač, připravíme ho na život v moderní době. To je velký omyl. Děti potřebují především kreativní myšlení. Když dáme malému dítěti do ruky iPhone, ubije v něm veškerou fantazii a kreativitu. Je nutné, aby nastupující generace uměla programovat a tvořit. A k tomu je nutné projít etapou kreativního myšlení. Myslím si, že malé děti by zkrátka neměly dlouze vysedávat nad tablety a mobily.