23. října 2018
Herečka, improvizátorka a máma syna Alberta (14) a dcery Josefíny (7) si s námi povídala o období změn, které právě prožívá. Prozradila, co chystá do budoucna a že jí ze syna roste chlap, o kterého se může opřít.

Jak jste se vůbec dostala k herectví?

Po maturitě jsem nastoupila do hospodářské správy, kde jsem pracovala jako předpisovatelka nájemného. Bavily mě uzávěrky, účetnictví a čísla. Jsem analytický typ. Mám ráda, když mají věci řád a vše vychází. V Šumperku se však otevřela herecká škola a kamarádka mě přihlásila. To mě odklonilo od úředničiny do mého současného světa.

Nevadí vám popularita a známost tváře na veřejnosti?

Jak kdy. Miluji a vážím si toho, když ke mně někdo přistoupí s respektem, pozdraví a vyjádří mi radost z mé tvorby a nic víc po mně nechce. To se i zakecám. Ale nemám ráda to automatické žádání o společnou fotografii. Často mě to zaskočí v okamžiku, kdy jsem neučesaná, nenalíčená, s dětmi či přáteli, nebo v introvertní chvíli. S omluvou takové žádosti odmítám. Pro mě je svoboda a autenticita větší prioritou než to, co si o mně myslí druzí. Žiji podle svých představ, přesně tak, abych každý večer mohla být spokojená s tím, jak jsem prožila den.

Co pro vás znamená žít svobodně?

Mít dostatek času a prostoru na vnímání a vstřebání všeho, co život přináší. Vnímám, že život má určitý rytmus a řád. Okolo čtyřicátého roku se mluví o krizi středního věku, z mého úhlu pohledu to znamená, že už jsme nažili dostatečný počet let, abychom mohli vyhodnocovat. Co se událo, jaký život si vytváříme a současně, že máme ještě dostatek síly na změny pro přiblížení se tomu, co skutečně chceme. Co je záměr naší duše.