2. června 2018

Jak vypadá váš typický poutnický den?

Oli: Vstáváme v pět hodin a hned vyrážíme na cestu. Ráno je totiž pro chůzi nejlepší počasí. Vidíme východy slunce, nádhernou krajinu, je to neuvěřitelně krásné. Cestou se zastavíme na kávu a snídani a hned pokračujeme. Kolem poledne začne být vedro, tak si někde ve stínu roztáhneme hamaky a dáme si větší pauzu. Jinak při chůzi stavíme každých pět kilometrů, abychom si vyvětraly nohy a nedělaly se nám puchýře.
Jana: Zhruba kolem páté dorazíme do ubytovny, kde chceme přespat. Dáme si sprchu, odpočineme si a kolem sedmé večeříme. Jí­dlo si děláme většinou samy, jen v některých ubytovnách je v nabídce poutnické menu.

Jak takové ubytovny vypadají?

Jana: Jsou to velmi skromné noclehárny, kde za přespání se sprchou zaplatíte od pěti do deseti eur. Kolem cest do Santiaga jsou jich desítky, fungují různé aplikace, s jejichž pomocí si nocleh předem objednáte. Což je nutné, protože tyhle trasy jsou mimořádně frekventované a nemuseli byste večer ­sehnat místo.
Oli: Hned naše úplně první poutnická noc byla nezapomenutelná. Přišly jsme v hrozném lijáku do ubytovny přestavěné ze sta­rého kláštera. Spaly jsme v kapli, kde byly vedle sebe poskládané palandy, celkem snad sto postelí. Když jsme vešly, hrálo Vival­diho Čtvero ročních období. Stály jsme tiše u vchodu, úplně zmáčené, a poslouchaly. Ta atmosféra byla impozantní.

Dá se v místnosti se stovkou dalších lidí ­vůbec spát?

Oli: Jana přijde, lehne a usne! Zato pro mě jsou noci hodně krušné, často nejvíc naspím ty dvě hodiny odpoledne po příchodu. Většinou spí dohromady muži i ženy, jen v některých křesťanských ubytovnách jsou místnosti oddělené. Proto už víme, že ve výbavě na cestu v žádném případě nesmí chybět špunty do uší!
Jana: Nejsem ranní ptáče. Přes rok pracuji převážně po večerech a pozdě vstávám, ale na cestě si umím režim převrátit. Ne že bych vstávala sama od sebe, ale když mě Oli v pět ráno vzbudí, jsem schopná hned vyrazit.
Oli: Já se budím třeba ve tři ráno. V umý­várně je v tu dobu volno, tak si vyperu, dám si sprchu, a než se vydáme na cestu, vyřídím ještě pracovní e-maily.

Vaše společné každoroční pouti trvají i více než čtyřicet dní. Nejdete si na nervy, když spolu trávíte dny i noci?

Oli: Nikdy! Část cesty jdeme třeba společně a povídáme si, a když chceme být každá sama, jdeme si svým tempem a po pěti kilometrech na sebe počkáme. Někdy jdeme se sluchátky v uších a posloucháme hudbu nebo mluvené slovo, jindy se jen kocháme krajinou.

Nemá občas někdo chuť se k vám přidat?

Jana: Má, ale my nikoho dalšího nepotřebujeme. Parťák na takovouhle cestu vám musí ve všem sednout – v rychlosti chůze, v tom, kde a za jakých podmínek je ochoten přespat, jak často chce dělat zastávky. Čím víc lidí, tím víc názorů, což nemusí vždycky ­dělat dobrotu.

Co Janu a Oli na cestách nejvíc baví? Bez čeho se při svých poutích neobejdou? A jaké pocity zažívají v cíli? Přečtěte si celý rozhovor v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji.

A pokud vás Jana a Oli zaujaly, sledujte je na jejich Instagramu Cestuj a nestůj.

Vydala byste se sama či s kamarádkou do světa? A kam nejraději? Pište nám na Facebooku Ženy a Život. Dva příspěvky odměníme GPS navigací TomTom do auta od Auto Kelly!