2. června 2018
Před čtyřmi lety se Oli Vacková a Jana Jirsová vydaly na pouť do Santiaga de Compostela, o rok později do Říma. obě cesty je natolik nadchly, že se vloni rozhodly projít ze severu na jih Portugalsko a letos vyrážejí z Andorry do Monaca.

Na dlouhé pěší poutě jste se obě vydaly před padesátkou. Jak vás to vůbec napadlo?

Oli: Byl to můj nápad. Krátce před naší první poutí mi v devadesáti šesti letech zemřel táta. Byl vychová­vaný ve staré křesťanské rodině, a ač mě k víře nikdy nevedl, sám chodil hodně do kostela, modlil se a já jsem věděla, že by byl šťastný, že takovou cestu podniknu. Ale sama jsem jít nechtěla – ne že bych se bála, ale ráda při cestování sdílím zážitky.

A kamarádka Jana byla pro takovou cestu od začátku jasná parťačka?

Jana: Kdepak! S Oli jsme se poznaly dva měsíce před odletem na zájezdu na Island, kde jsem byla s úplně jinou partou. Oli tam vyprávěla, že by velice ráda šla, ale nemá s kým. Ihned jsem se pro její nápad nadchla.
Oli: Plánovala jsem odjet s jinou kamarádkou, společná cesta na Island měla být zatěžkávací zkouška. Ale brzy se ukázalo, že tenhle typ cestování – s batohem na zádech a spaním ve stanu – pro ni není. S Janou jsme si ihned padly do oka a bylo rozhodnuto. Za pár týdnů jsme kupovaly letenky.

A trénovaly jste nějak celodenní chození?

Oli: Vůbec, skutečně to bylo dost impulzivní rozhodnutí, vyrazily jsme v podstatě bez jakéhokoli tréninku. Do Santiaga de Compostela jsme zvolily nejznámější trasu od francouzských hranic. Hned první den se vyráží na přechod Pyrenejí, kdy se vystoupá do nadmořské výšky přes dva tisíce metrů, což byl pro nás netrénované pořádný záhul!

Před další cestou jste měly nachozeno už víc?

Jana: Občas jedeme na dvou- či třídenní ­výlet, ale to se se čtyřicetidenní poutí, kdy ujdeme kolem tisícovky kilometrů, nedá srovnat. Na nějaké velké pochody během roku nemáme čas, obě chodíme do práce.

Jak vypadá poutnický den a jak poutnické ubytovny? Čtěte dál!