Když v pondělí ráno zazvoní Mileně budík, nejradši by ho vyhodila z okna. Redakce je totiž poslední místo, kam se téhle dvaatřicetileté rozhlasové novinářce chce dneska jít. Představa kolegyň a jejich vyptávání, jak si užila víkend, nebo šéfredaktora, který čeká na hotovou reportáž, a šesti rozdělaných rozhovorů v ní vyvolává odpor. Nejradši by zůstala v posteli a vůbec nic neřešila. Přitom ještě před rokem se Milena věnovala svojí práci naplno. Dnes je unavená do morku kostí a přeje si, aby po ní hlavně nikdo nic nechtěl.
Kde je počáteční nadšení?
Co zavinilo, že se nadšená novinářka proměnila v tělo bez duše, které chodí do práce jen z povinnosti? „Můj individuální přístup a touha dělat rozhovor pokaždé jinak, s ohledem na téma i respondenta. Tohle všechno hrozně vyčerpává, a tak jsem najednou zjistila, že jsem do pětiminutového rozhovoru vložila až příliš energie a úsilí. A začala pomalu doutnat,“ dokázala pojmenovat příčinu svého vyhoření sama Milena. U další ženy, třicetileté Kamily, personalistky velké firmy, nastal zlom, když došlo k výměně vedení. „Ze dne na den jsme přešli do udržovacího módu, nic nesměli vymýšlet, měnit. Když jsem namítala, že mě pouhá administrativa nebaví, nikdo na moje připomínky nereagoval, “ popisuje Kamila a dodává: „Jediné, co mě v práci tehdy drželo, byly peníze.“
http://gty.im/513951176
Když chřadne duše
Pokud svému zaměstnání obětujete maximum a dlouhodobě pracujete přesčas, zákonitě vyčerpáte své vnitřní rezervy. „Toužila jsem po klidu, abych se nemusela s nikým bavit,“ vzpomíná Milena. A její reakce, když skončila kvůli vyvrtnutému kotníku v pracovní neschopnosti? „Jásala jsem, že nikam nemusím!“ Profesorka Christina Maslach z Kalifornské univerzity v Berkeley, expertka na syndrom vyhoření, tento stav nazývá „erozí duše“. Na syndromu vyhoření je ovšem nejzáludnější jeho plíživý nástup. Nejdřív jste „jen“ permanentně unavená, ztrácíte úsměv a nakonec vás začnou štvát lidi, které jste měla dřív ráda. Vyhoření přesahuje hranici pouhé únavy, ze které se vyspíte za víkend – ovlivňuje vaše prožívání a schopnost zvládat běžné situace. „Lidé se začnou negativně stavět k práci i ke svým kolegům a projevovat se cynicky,“ vysvětluje odbornice. „Nejde o to, že vás práce už netěší a šéfa nemůžete vystát. Jedná se o reakci na dlouhodobý stres vyvolaný tím, že řešíte etická dilemata, nedostává se vám uznání a vedení s vámi zachází neférově.“
