18. září 2018
Jestli se zrovna teď necítíte dvakrát šťastně, máme pro vás přátelské doporučení: časté schůzky s podobnými „zoufalkyněmi“ a „trpitelkami“ vás spíš potopí, než pomohou.

Instinktivní sdružování osob, které ve stejnou chvíli prožívají podobně komplikované období, je přirozené. Kdo jiný pochopí vaše problémy než žena, která má stejné zkušenosti s rozvodem, nemůže najít zaměstnání, nedaří se jí zhubnout, vdát se, otěhotnět, vybřednout z finančních starostí…

Žádná z nás nechce mít pocit, že je jedinou smolařkou v republice, zatímco ostatním vše vychází podle plánů, a když už přece jen šlápnou vedle, na rozdíl od nás jim to projde.

Sdílení odtud potud

Co může vědět o rozvodových bitkách Maruš, kterou ten její miluje už dvacet let? Co zabezpečená manželka o finančních starostech samoživitelky? A co kolegyně, které běhá metabolismus jak dostihový kůň a nepřibere, i kdyby jedla denně čokoládu po kilech? Jak ta by byla schopná vcítit se do ženy, kterou deptá nadváha a trpí komplexy z marných pokusů o zhubnutí? O tom si přece nejlépe poklábosíme s podobně postiženými!
Nic proti tomu. Popovídání si s někým „podobného údělu“ může přinést úlevu. Ovšem – a to je právě kámen úrazu – jen dočasně.

Embed from Getty Images

Nedržte partu, trhněte se

Dana patřila v ženském kolektivu samých matek mezi bílé vrány z kategorie nezadaná, bezdětná, po čtyřiatřicítce. Přirozeně ji tedy nebavilo poslouchat, když matky začaly řešit, jak pojednat dvouměsíční prázdniny nebo jak potomkům levně, ale zdravě navařit. Na oběd chodila s kolegyněmi bez rodin. Občas si i šly sednout po práci na dvojku červeného.

„Ať jsme si povídaly o čemkoli, vždycky jsme skončily u mužských,“ komentuje dnes Dana jejich sedánky: „Lamentovaly jsme, že ti normální, hezcí a pracovití jsou rozebraní a na internetu se prezentují pouze úchylové. Vždycky jsme končily tím, že jsme na tom takhle lépe. A abychom se v tom utvrdily, zdrbly jsme nemožného partnera některé z kolegyň ve smyslu ,než mít doma kreténa, jako má Hanka, tak radši nic‘.“

„Jednou nás v kavárně zahlédl můj brácha a na rovinu mi řekl: ‚Hele, jestli ti můžu radit, já když vidím takovejhle shluk osamělejch bab, beru nohy na ramena. Ségra, takhle se s nikým neseznámíš!‘ Nejdřív se mě to dotklo. Pak jsem si uvědomila, že na tom něco je. A že si vlastně všechny lžeme do kapsy, protože nám to, jak žijeme, vadí!“ Po čase se Dana dala na třídním srazu dohromady se svým bývalým spolužákem z gymnázia a nastala docela zajímavá reakce. „Svobodné kolegyně se chovaly, jako bych je zradila. Sice se na mě usmívaly, ale za zády mi pořádně umyly nohy. Bylo mi jasné, že ze závisti,“ popisuje Dana.

Sama sobě na míru

Ilona má trochu jinou, i když svým způsobem obdobnou zkušenost. „Dlouho jsem se potýkala s výraznou tloušťkou. Vyloženě mě trápila, i když jsem navenek nic nedávala znát. Pak jsem našla sílu s tím něco dělat a pustila se do hubnutí. Jsem introvert, ­takže mi vůbec nevyhovovalo a spíše mě demotivovalo chodit cvičit s ženami podobných figur. Z lekce aerobiku, která byla vyloženě určena pro osoby s nadváhou, jsem utekla. Strašně mi vadila ta koncentrace tlustých těl a to, že mezi ně také patřím. Napříště jsem šla na normální lekci, protože mě hubenější a hlavně štíhlé holky povzbuzovaly: ‚Vydrž!‘ A já si řekla, že když to zvládly ony, zvládnu to také. V kolektivu sobě podobných bych nikdy neshodila!“

Proč chodit mezi „úspěšné“

„Úskalí klubů rozvedených, nezaměstnaných a já nevím jakých spočívá v jedné zásadní věci,“ vysvětluje psycholožka Jana Markvartová, „ženy, které spojuje trápení nebo starosti, mají tendence se v tom lidově řečeno patlat, přijmout roli oběti a ujišťovat se, že cesta ven neexistuje z objektivních příčin. Jakmile se nějaká z bludného kruhu pokouší vymanit, ty druhé jí to nedovolí, protože tím jejich roli oběti zpochybňuje.“

Podle Markvartové nemusí jít o vědomou a cílenou manipulaci, ale spíše o podvědomý strach nezůstat „v tom“ sama a opuštěná. Takové ženy pak pronášejí věty typu: „Tak už taky zavřeli firmu, kde jsi patnáct let pracovala? Vítej mezi námi. Já už, holka, hledám práci třetím rokem, ale copak má žena po pětačtyřicítce šanci?“ Taková slova ve vás zadusí i ty poslední zbytky odhodlanosti, které jste ze sebe pracně vydolovala. Přitom byste si měla říkat spíše toto:

„I kdybych měla být ze sta nezaměstnaných jediná, kdo práci najde, tak prostě zrovna já chci být ta výjimka, která potvrzuje pravidlo, že šance existují.“ Z psychologického hlediska nás totiž nakopávají odjakživa spíš ti, kterým se vede. Má to logiku – když se budete topit, také se spíš chytnete vysportovaného plavčíka, než stejně zoufale vodu šlapajícího a po dechu lapajícího plavce vedle sebe!