Saint Tropez si jako jedna z mála cukráren na tu francouzskou nehraje, ona jí skutečně je. S rodinou Nosálových a Lukášem Otysem ji založili rodilí Francouzi, manželé Musso, receptury jsou samozřejmě francouzské a také spousta surovin, které se v cukrárně každodenně používají, jsou značeny vlaječkou země galského kohouta. A šéfcukrář? „I need more kastanove pyre, s'il vous plait!“ Marc le Breton je Francouz jak poleno, nebo francouzský buche, chcete-li.
A jaké to je vést podnik, který si už od svého otevření před 9 lety drží ten nejvyšší možný standard? „Mít cukrárnu, která už před lety získala titul nejlepší v Praze, je výzva“, říká Lukáš. „Výzvy mě ale posouvají dál, a to jak v osobním životě, tak v podnikání. Ona ta práce na sladkém totiž nemusí být nutně vždy sladká.“
Jak jste se stal spolumajitelem cukrárny takového formátu, Vaše zaměření je jiné, pokud se nepletu?
Máte pravdu, jsem obchodník, tedy abych byl úplně přesný, mediální konzultant. Ale právě proto, že jsem už od mládí nezmar s podnikavým duchem, tak jsem vymýšlel různé projekty. Když jsem se pak v 23 letech potkal s kamarádem Jirkou Nosálem, který chtěl založit nejlepší cukrárnu v republice, věděl jsem, že je to to pravé. Defacto poté, co jsem ochutnal dortík, který mi Jirka připravil jako rázný argument ke spolupráci. Byl to úžasný zážitek, stejně jako většina toho, co vyzkoušíte poprvé.
Začít podnikat v neznámém oboru ale musí být velmi těžké?
Těžké to bylo a také pořád je. Stále narážíme na věci, které neznáme, na věci, které můžeme udělat ještě líp, ale to, že neusínáme na vavřínech ani na čokoládě z nás dělá špičku ve svém oboru.
Co je na vašem podnikání, řekl byste, to nejobtížnější?
Najít lidi, kteří budou za váš projekt dýchat. Obklopit se profíky je základ, ať už děláte v médiích nebo v gastronomii. My se naše zaměstnance snažíme pořád motivovat. Někdy je to snadné, protože si lidé váží přátelského prostředí, které se jim snažíme nabídnout, a někdy je to boj s větrnými mlýny. V posledních letech jsme také zjistili, že je velmi těžké najít vyhovující prostor pro výrobnu a cukrárnu v jednom.
Takže se plánujete z pasáže U Nováků přestěhovat?
Spíše uvažujeme o expanzi. Otevření dalších cukráren. Zda to bude budoucnost blízká nebo horizont pár let, vám zatím ještě nedokážu říct. Řídím se často mottem, že není čas na hrdinství, takže budu rád, když otevřeme další pobočku brzy.
Jak se cukrárna potýká s neustálým nárůstem cen?
Také my musíme zdražovat, to je jasné. Jsou jen dvě cesty, kterými se v tomto případě můžeme vydat. Jít nepatrně nahoru s cenou nebo snížit kvalitu surovin, které používáme. To druhé je pro nás naprosto neakceptovatelné. Z vysoké kvality prostě neuhneme. Máme prosklenou výrobnu, takže zákazník vidí, kolik práce dá vyrobit jeden dortík (někdy by tam musel koukat třeba i tři dny) a jaké suroviny používáme, takže kontrola toho, co děláme je v přímém přenosu.
Prosklená výrobna – to je skvělé! Čím je ještě cukrárna Saint Tropez výjimečná?
Kromě surovin, o kterých jsme mluvili, tak určitě receptury. Máme dezerty nejen francouzské, ale také české z období první republiky. Báječné originály z doby dědečka mého kolegy, pana Nosála. Kupříkladu Masarykův pohár, který je také naším signature dezertem! Ten si oblíbil dokonce v roce 1934 pan prezident Masaryk, kdy ho poprvé ochutnal. Na jeho receptuře jsme nic neměnili, takže i v současnosti můžeme cítit první republiku, alespoň prostřednictvím dortíku.
Který dortík byste mi, jako mlsné ženě doporučil?
Záleží na tom, co máte ráda, chodí k nám ženy na dezerty hutné, čokoládové, ale i na ty v „lehčím“ provedení jako skvělý čokoládový mousse nebo bezlepkové makronky. Ale tetelí se u nás i chlapi.
A co je Vaším favoritem?
Já miluju makronky! Snad všechny druhy! A pak čokoládové dortíky – Tres chocolates... Masarykův pohár ale taky jednou za čas potřebuju.
Musí být skoro až strašné být celý den na místě, kde jsou taková lákadla?
Však to na mě jde taky vidět. Upřímně by bylo asi divné, kdyby majitel cukrárny byl atlet. ? Snažím se běhat a jíst zdravě, ale sladkému, alespoň jednou za den, nebo několikrát za týden, prostě neodolám! Žijeme přeci jen jednou.
PR ČLÁNEK
