Průzkumy říkají, že samovolným potratem skončí každé páté těhotenství. Čísla prý však mohou být ve skutečnosti ještě vyšší, neboť některé ženy ani nestačí své těhotenství zaregistrovat a zárodek plodu odejde s lehce opožděnou menstruací, pravda možná o trošku silnější než obvykle.
Kde se stala chyba?
Samovolný potrat ale bohužel neprobíhá jen tak, že o něm žena ani neví nebo začne neočekávaně krvácet. Může se stát, že jdete na obvyklou prohlídku třeba v desátém týdnu těhotenství a najednou vám lékař oznámí: „Je mi to moc líto, ale nevidím tlukot srdce!“ Jak to? Vždyť přeci máte všechny příznaky, včetně ranních nevolností. Už máte naplánováno, jak přestavíte byt, aby tam bylo místo na dětskou postýlku, řekla jste o svém těhotenství nejlepším kamarádům, rostou vám prsa... „Vždyť jsem ani nekrvácela, nemám žádné bolesti,“ namítnete a přesvědčujete doktora, aby se na embryo podíval ultrazvukem ještě jednou. Bohužel, je to definitivní. Vaše těhotenství ukončila vyšší moc. „Příroda časným potratem do třetího měsíce obvykle řeší nějaký svůj omyl při raném vývoji zárodku,“ vysvětlí vám gynekolog. Možná vám jeho slova pomohou se s nelehkou situací vyrovnat, ale je dost možné, že informací i následné psychické podpory budete potřebovat mnohem víc.
Ach ty hormony
Říká se tomu zamlklé těhotenství. V překladu to znamená, že zatímco si žena myslí, že je stále těhotná, plod se v ní přestal vyvíjet a musí zasáhnout lékař. Jinými slovy musí do nemocnice, kde jí pod celkovou narkózou provedou revizi dělohy.
Je úplně přirozené, že žena tento okamžik prožívá opravdu těžce. I když jí to v té chvíli tak připadá, určitě není jediná na světě. „Společně s vámi (pokud zákrok neabsolvujete v některé soukromé klinice) tím prochází dalších pět žen,“ vypráví svůj nedávný bolestný zážitek třicetiletá Alena. „Sdílíte s nimi pokoj, čekáte, až vás zavolají na sál, společně se probouzíte z narkózy a pak všechny pláčete. V tu chvíli ani netušíte proč. Nic vás nebolí, jen cítíte neuvěřitelné prázdno. Cloumají s vámi hormony, nemůžete racionálně uvažovat a říkáte si jediné: kdy už budu zase těhotná?,“ svěřuje se Alena. A je prý úplně jedno, jestli to bylo vaše první těhotenství, nebo už doma nějaké děti máte, pocity bývají skoro u všech žen stejné – hlavně to rychle napravit a tu bolest zakrýt novou radostí. Jenže jako všechno i tohle vyžaduje čas a trpělivost.
