21. července 2018
Dělá se vám mdlo při představě, že na koncertě tancujete přímo pod pódiem? Nejste sama. Michaela Klevisová zjišťovala, proč vám tlačenice nahánějí takový strach a jak se mu můžete bránit.

Na koncert Guns N‘ Roses se Alice hodně těšila. Jenže po několika skladbách ji z něj kamarádka musela vyvést. „Během pauzy mezi dvěma písničkami jsem se najednou rozhlédla a úplně mě vyděsilo, kolik lidí mě obklopuje. Napadlo mě, že kdyby teď kvůli něčemu vypukla panika, ušlapali by mě… Vzápětí se mi začalo dělat na omdlení. Změkla mi kolena, nemohla jsem popadnout dech, orosilo se mi čelo. Hučelo mi v uších, přestávala jsem slyšet hudbu. Řekla jsem kamarádce, že se mi udělalo špatně a nutně musím pryč. Přítelkyně mi mezi lidmi razila cestu a táhla mě za sebou za ruku. Začal se mi zhoršovat i zrak: Nejdřív se mi před očima všechno rozvlnilo, potom mi připadalo, že se dívám přes rozbité sklo, a nakonec vše kolem mě zešedlo. A pak přišla úleva! Ucítila jsem kolem sebe volný prostor… Zhluboka jsem dýchala a zase začínala vidět a slyšet.“

Taky se necítíte dobře, když vás obklopuje dav? Vyhýbáte se kvůli tomu nacpaným dopravním prostředkům a nedokážete si pořádně užít hudební festival? Čtěte, odkud se vaše pocity berou a jak se jim můžete úspěšně bránit.

Naučená úzkost

Strach z davu má odborný název: Agorafobie. Jde o psychickou poruchu, při níž se děsíte situací, kdy se nemůžete rychle vzdálit nebo vyhledat pomoc. Uprostřed davu ve vás vyvolávají děs myšlenky typu: „Nemůžu pryč! Ušlapají mě! Jsem v pasti! Co kdyby třeba začalo hořet? Nedostanu se ven!“

Panické záchvaty ve vagonech metra, na sportovních utkáních či koncertech zažívá až 6 % lidí, další čtyři pociťují silnou úzkost. A žen se to týká dvakrát častěji než mužů. První záchvat nejčastěji propukne mezi dvacítkou a třicítkou. Lékaři si přitom nejsou jistí, co přesně tuto psychickou poruchu způsobuje. Vysledovali však, že problém má často kořeny už v dětství…

„Nejčastěji souvisí s rozvojem úzkosti v dospělosti ztráta důležité osoby v dětství, ať úmrtím, nebo rozchodem rodičů,“ vysvětluje psychiatr Ján Praško v knize Agorafobie a panická porucha (vydal Portál). „Rovněž předčasné oddělení od matky, nedostatečná péče, týrání dítěte nebo naopak přílišné rozmazlování a ulevování mají často souvislost s rozvojem poruchy v dospělém věku.“

Co dalšího u vás mohlo probudit sklony k agorafobii? Třeba vyrůstání vedle přehnaně ustrašených rodičů. Nic z toho na vás nesedí? Strach z davu mohl odstartovat i větší psychický stres: úmrtí blízkého, ztráta práce, rozchod, změna vašeho finančního stavu, stěhování… A ohrožení jsou také lidé, kteří to přehánějí s alkoholem či třeba i jen příležitostně užívají drogy. Další společný rys agorafobiků? Sklon dělat si přehnané starosti i s věcmi, jež jiní klidně hodí za hlavu.