14. srpna 2017
Současný životní standard nás připravuje o to základní: spontánní radost z přirozeného pohybu!
1 / 5

Pohyb je nejpřirozenějším projevem života. Většina toho, co naši dávní předci dělali a čím trávili čas, vyžadovalo pohyb. Za dob lovců a sběračů dokonce velmi rozmanitý a spontánní pohyb. Většina toho, co dnes děláme my, pohyb nevyžaduje téměř žádný. Obživu si mnoho z nás zajišťuje celodenním sezením, kdy největším pohybem dne je dvojklik ukazováčkem.

Přemístit se znamená sednout si do plechové krabice a nechat se převézt za pomoci sešlapávání pedálů a brzy už nebudeme muset dělat ani to. Na uklízení, praní prádla či přípravu surovin na večeři máme stroje. Nákupy si necháváme dovézt až do domu, leckdy proto, abychom ušetřili čas a mohli sedět o hodinu déle u počítače.

CIVILIZAČNÍ EPIDEMIE

Je však zřejmé, že nám pohyb a určitá námaha chybí, a tak se po celotýdenním sezení jdeme jednou dvakrát týdně dobrovolně „zrušit“ na nářadí do posilovny, na jógu, na osmdesátikilometrové výlety na kole, nebo dokonce na statické šlapací stroje, které jen předstírají, že někam jedou. Je jistě prospěšnější hýbat se aspoň nějak, i když třeba v nepřirozených podmínkách, než se nehýbat vůbec. Zaznívají však čím dál častější hlasy z řad fyzioterapeutů, trenérů, ale také třeba neurologů, které tvrdí, že dětem i dospělým chybí dostatek přirozeného spontánního pohybu a že se začíná podepisovat nejen na našem zdraví, ale i na pohybové inteligenci.

Učitelky tělocviku na prvních stupních základních škol si stěžují, že přibývá dětí, které nezvládají banální pohybové úkoly, jako například přeskočit snožmo čáru nebo se zastavit na písknutí píšťalky uprostřed běhu. Ne proto, že by byly hloupé nebo neměly ty správné svaly, ale proto, že nejsou zvyklé svá tělíčka v pohybu vnímat a komunikovat s nimi. Prostě nevědí, jak svým dvěma nožičkám říct, ať skočí najednou.

1 / 5