Kdo děti nemá, mohl by si myslet, že to tolik nebolí – maminka se přece ještě nestihla s miminkem sžít, zvyknout si na něj. Jenže kdo už někdy nosil devět měsíců dítě pod srdcem, cítí, že je to hodně bolestivé. Občas pozoruji mého sedmiletého Martínka, jak si hraje nebo jak se směje, a říkám si: „Je mu sedm. Jeho bráškovi by dnes bylo osm...“
Naše rodina vypadá skoro ideálně. Skvělý muž, dva veselí kluci – pět a sedm – a nádherná dvouletá holčička. Jenže – nejsme kompletní. Přišli jsme o chlapečka. Nemůžu ho chovat a mazlit se s ním jako s mými ostatními dětmi, nemůžu cítit jeho malou teplou ručičku ve své dlani. Místo toho ho nosím v srdci, které je celé rozlámané a zase slepené dohromady.
Zpátky „k němu“
S manželem jsme se znali deset let, když jsme se rozhodli mít první děťátko. Bylo mi třicet a všechno šlo hladce. Po pár měsících „zkoušení“ jsem otěhotněla a zářila štěstím. Ke konci těhotenství jsem měla jen jediný problém – nemohla jsem spát. Pár dní před termínem porodu jsem se jednou v noci převalovala na posteli z boku na bok a bylo mi divné, že už dlouho necítím žádné pohyby. Předtím jsem miminko cítila v průběhu dne i noci velmi často. Utěšovala jsem se, že třeba dnes malý zrovna spí, ale ženská intuice mi říkala, že něco nehraje...
Když jsme přijeli k pražskému Apolináři, hned mě vzali na ultrazvukové vyšetření. Chladná tmavá místnost, studený gel... Lékař mi jezdil po vypouklém břiše a hledal srdeční ozvy dítěte. Ta chvíle byla nekonečná. Čekala jsem s napětím, až se miminko ozve, pohne. Marně. Lékař na chvíli odešel a za okamžik se vrátil v doprovodu starší lékařky s laskavou tváří. Ta se chvíli mlčky dívala na monitor, pak se obrátila ke mně a řekla: „Je mi to moc líto, ale musím vám říci nepříjemnou zprávu – vaše děťátko bohužel nejeví vůbec žádné známky života...“ Zatmělo se mi před očima. Potvrdilo se to, co jsem už vlastně od noci tušila. Ale teď to bylo jasné! Doufala jsem, že je to jen sen, noční můra! Říkala jsem si: „Probudíš se! Tak probuď se už sakra!“ Jenže sen to bohužel nebyl. Křičela jsem bolestí. Manžel mě objímal a snažil se mě uklidnit. Pak jsem omdlela.
