Tu situaci určitě každá matka zná. Po mnoha dnech, kdy vám za celý den stačí slovní zásoba dvaceti výrazů a hezky se obléknout nemá smysl, protože to bude do pěti minut pokecané, zatoužíte se nejen dostat do společnosti dospělých kultivovaných lidí, ale zároveň se stát jedním z nich, což s dítětem na krku prostě nejde. Fakt ne. Já to zkoušela. Sešli jsme se (já a můj syn) s kamarádkami na pokec. Ten vypadal asi takhle: „Tak jak se máš? Ale jo, dobrý. Copak, ty chceš papat? Tak na. Tak papej. Hele, ham. Ty máš krásnej účes. Kdo tě stříhá? Takže nechceš papat? No tak ne, tak já to uklidím. Už bych taky měla zajít nechat si s tou hlavou něco udělat. Proč pláčeš? Co se stalo? Jo ty chceš papat? Tak já to zase vyndám. Ne, prosím neházej to na zem.“ Po deseti minutách to kamarádky vzdaly a dál se bavily jen mezi sebou.
Takže pokud z toho, že jste mezi lidmi, chcete mít nějaké pozitivní pocity, musíte si sehnat babičku, švagrovou, chůvu, sousedku, vlkodlaka, prostě někoho, kdo tu vaši příšeru pohlídá. Pak připravíte všechno, co drobeček bude a může během vaší nepřítomnosti potřebovat, sepíšete hlídací osobě manuál a pomocí čistého oblečení a make-upu se pokusíte změnit v člověka. Pak proděláte psychické zhroucení, protože nemáte co na sebe, ale nakonec nějak vyrazíte z domu a v autě vedete s manželem rozhovor typu: „Co když jsem neodstříkala dost mlíka?“ „Klid, oni si nějak poraděj, maj tam přece sunar.“ Postupně silou vůle přestanete na svoje ubohé opuštěné miminko myslet, začnou se vám vybavovat víceslabičná slova a vůbec se mentálně připravíte na setkání s LIDMI. Pak mezi ně opravdu dorazíte, potkáte nějakého známého a ten vám celkem jistě okamžitě po pozdravu položí jednu z následujících otázek:
1. Kde máš dítě?
Tento dotaz by byl naprosto pochopitelný v situaci, kdy byste se potkali odpoledne v zoo, vy na sobě měla poslintané triko, vedle sebe prázdný kočárek a za sebou výběh s usmívajícím se tygrem. Ovšem v baru kina Lucerna v půl desáté večer je tahle otázka přinejmenším podezřelá. Čeká snad tazatel, že se otočíte a na zádech vám bude viset batoh se spícím dítětem? Nebo se ta dobrá duše obává, že jste zapomněla, že vůbec nějaké dítě máte, a vyšla si flámovat nechavši ho doma v jídelní stoličce dusící se pribináčkem? Měla byste se tedy s vyděšeným výkřikem „Ježíš, no jo, proboha, DÍTĚ!!!“ otočit a hystericky běžet domů? Uklidníte tedy tazatele, že dítě je překvapivě doma se zodpovědnou osobou, pokusíte se omluvit svůj mírně agresivní tón vysvětlením, jak moc už jste potřebovala z toho kolotoče vypadnout, zkrátka že se vám nemají koukat na nohu a ptát se, kde máte kouli. Nato dotyčný projeví pochopení a inteligenci bedny pomerančů a zeptá se:
2. A jak si užíváš mateřství?
Mít dítě je samozřejmě skvělá, báječná věc, největší štěstí a radost. Ale ne všechny podmínky tohoto štěstí jsou příjemné. Miminka například papají po třech hodinách. I v noci. Existují prý kojenci, kteří spí celou noc, což je pro mě představa krásná asi jako dovolená na Bali. A taky tak reálná. Takže pokud nejste nějak využitelně náměsíčná či nemáte noční kojnou, budete spát maximálně dvě hodiny v kuse. Pokud hned usnete. Výsledkem je spánková deprivace, jakou kromě matek na mateřské prý mučili vězně na Guantánamu.
Je zajímavé, že tento dotaz má nejvyšší výskyt v prvních šesti měsících po porodu, kdy si čerstvé matky kromě nedostatku spánku někdy užívají také frustraci a deprese. Jak dítě roste, v noci spí, je čím dál víc milé a mazlivé, říká „máma“ a podobné roztomilosti a vy už můžete mít chuť zareagovat na tento dotaz pozitivněji než vraždou, nahradí ho další model stupidní otázky.
3. A jsi doma s dítětem, nebo něco děláš?
Ono se asi před lidstvem tají, že „být doma s dítětem“ je práce jako každá jiná – plná přesčasů a pracovních víkendů, práce velmi zodpovědná, samostatná, společensky nevděčná a přitom nesmírně důležitá. Člověk by čekal, že už si toho někdo všimne, ale asi má tento fakt stejný stupeň vládního utajení jako přistání mimozemšťanů na Letné. Zastírací manévry jsou prováděny opravdu profesionálně, v úzké spolupráci s médii. Viděli jste snad někdy v reklamě na sunar, plenky, očkování, rodinné vozy nebo hypotéku nějakou uštvanou, upatlanou nebo dokonce plačící matku? Chcete-li namítnout, že reklamní svět prostě takhle funguje, tak se zamyslete nad slovy „mateřská dovolená“. Používají je všichni, ten termín je dokonce zakotven v zákoně! Ale vyjasněme si to – ve skutečnosti nejde o nic jiného než o „ totální mateřské nasazení“ a tak by se to taky mělo jmenovat. To by si pak lidi rozmysleli ptát se, jestli matky malých dětí něco dělají.
