Když bylo Monice sedmnáct, chodila na gymnázium v maloměstě na jižní Moravě a snila o tom, že se jednou podívá do Egypta, stráví rok života v zahraničí a bude pracovat jako dětská lékařka. O sedmnáct let později byla v Egyptě pětkrát, žila rok v Austrálii, vystudovala lékařskou fakultu a kromě práce má také manžela a malé dítě. Řeknete si, ideální život, když se člověku plní, co si vysnil ještě jako puberťák.
Monika to ale vidí jinak: „Už dva roky život spíš přežívám, než abych ho prožívala. Lidé mě mohou odsoudit, na co žehrám. Jsem zdravá, mám ráda svou práci a vedle sebe člověka, kterého miluju. Nejsem nešťastná, ale ani šťastná. Chybí mi jiskra v oku, chybí mi pro něco se nadchnout. Mám pocit, že stagnuju, a kromě starosti o rodinu nemám žádný plán, čím naplním budoucnost.“
Než začnete brblat, jak se někdo může takhle rouhat, vězte, že téma životní stagnace, tedy pocitu, že se náš život nevyvíjí nikam kupředu a nejsme v něm úplně šťastní, se v 21. století týká velkého počtu lidí. Důvody jsou podle psychoterapeuta Michala Mynáře dva: Zredukovali jsme pojem vývoj pouze na růst a chybí nám know-how pro správné stanovování osobních cílů. Jak se s tím vyrovnat a co udělat pro to, aby nám bylo lépe?
Čtěte také: 9 cest, které by měla absolvovat každá žena
Nerostete? Neexistujete!
Když si na Googlu vyhledáte seznam nejpoužívanějších slov poslední doby, v první třístovce (po předložkách, spojkách, v angličtině členech) je i slovo růst. „Růst je celospolečenský fenomén a narážíme na něj opravdu všude. Naše společnost je posedlá růstem – ekonomický růst, osobnostní růst, technologický, růst výkonnosti, efektivity. Došlo to tak daleko, že aby světová ekonomika fungovala, musí vykazovat růst. Bez něj by se zhroutila,“ vysvětluje Michal Mynář s tím, že obsese kvantitativně chápaným růstem, kdy nabýváme dojmu, že co neroste, to nutně skomírá, je v nás hluboko zakořeněná a ovlivňuje naše vnímání skutečnosti. „Díky tomuto vidění je pro nás stagnací už jen pouhá absence růstu,“ dodává odborník.
