Plavat jsem uměla ještě před nástupem do školy. Rodiče mě naučili prsa, ale nějaké správné dýchání se u nás tehdy vůbec neřešilo. Plavecký styl jsem si nezlepšila ani při povinném školním plavání ve třetí třídě. Při něm bylo podstatné dostat se jakýmkoli způsobem z jednoho konce bazénu na druhý a nechytit se při tom okraje, od kterého nás, pokud jsme to udělali, odrazila učitelka dlouhou kovovou tyčí. To, že plavu stylem ,paní radová‘, mě začalo štvát asi v patnácti. Styděla jsem se ale požádat někoho z lepších plavců kolem sebe, aby mi vysvětlil, jak se má při plavání správně dýchat. A tak mi trvalo skoro čtvrt století, než jsem si zaplatila kurz v plavecké škole. Mám za sebou tři lekce, pod vodu vydechuju naprosto bez problémů a s trenérkou jsem domluvená, že příště začneme trénovat kraul. Nechápu, proč jsem s tím otálela tak dlouho. Je to snad jediná věc v životě, u které lituju, že jsem ji neudělala dřív,“ říká čtyřicetiletá Alena Komínková. Pokud se v jejím popisu poznáváte, berte ho jako inspiraci, že začít se dá kdykoli. Třeba hned.
Jedu k moři, ale neplavu!
„Lidí, kteří se chtějí naučit plavat nebo se touží v plavání zlepšit, je v posledních letech čím dál víc, dospělí se přestávají stydět, že se to nenaučili v dětství. Motivace bývá různá. Často chtějí jet na vodu, nebo plánují exotickou dovolenou a dochází jim, že když už za ni utratí nemalé peníze, nechtějí se jen dívat na ostatní, jak si užívají ve vodě, že se chtějí také potopit a pozorovat korálové útesy,“ popisuje současný boom plavání trenérka Lenka Silberhornová. Problém je v tom, že lidé málokdy přijdou na kurz včas. Kdo je zvyklý nechávat vše na poslední chvíli a dorazí na první lekci plavání měsíc před odletem, může být zklamán, že se nestihne naučit vše, co zamýšlel. „Vždy je lepší přijít aspoň s ročním předstihem. I když jste šikovní a naučíte se plavat za měsíc, je dobré, když ještě aspoň půl roku trénujete sami,“ doporučuje trenérka.
