14. dubna 2017
Proč bychom si měli psát deník? V čem to pro nás může být přínosné?
1 / 3

K neumělým zápiskům o životě mě v necelých dvanácti letech přivedly dva pádné důvody. Především jsem chtěla (na rozdíl od svých rodičů) své budoucí děti chápat a nedělat jim to, co jsem nesnášela. (báječné, když se pak o pár let později slyšíte – deník nedeník –, jak vykřikujete zlaté rodičovské hity: „Dokud tě živím, budeš poslouchat,“ apod.). Druhým impulzem bylo očekávání, že jednou ze zápisků typu „Dnes jsme měli rajskou, šla jsem si přidat“ a „Naši byli na rodičáku, třásli jsme se hrůzou, ale řvali jen trochu“ napíšu bestseller…
Vcelku pravidelné záznamy jsem vedla do chvíle, než jsem se psaním začala živit. Od té doby si nad soukromými zápisky připadám jako horník, který jde po celodenním rubání cvičně přeházet uhlí do sklepa. Nic, co by se hodilo na román, jsem nezažila a časem mi došlo, že stejně od těch dvanácti řeším pořád totéž. Ostatně s řadou dalších psavců i psychologů jsem se shodla na tom, že jednou ze zásadních funkcí deníku je snaha nějak se popasovat s bolestnými prožitky.

Deník jako terapie

Psycholožka Martina Tichá potvrzuje: „Jsou okamžiky, kdy potřebujete oporu a ventil. Musíte ze sebe dostat to, co vás trápí, a deník má neskutečně očistnou moc. Nejefektivnější je ruční psaní – spojením pohybu ruky a myšlenek se trápení odplavuje. Papír snese větší hrůzy než sebelepší kamarádka, navíc vás nesoudí, ani nezradí.“
Zní to divně, ale zápisky o příjemně prožitých dnech jsou vlastně trochu nuda, pokud ovšem nejste literární talent, případně člověk schopný zachycovat svůj život na pozadí společenského dění. V mých záznamech by však vztahové úvahy spolehlivě zastínily i přílet Marťanů. Mimochodem – v ženských denících převládají emoce, historickým událostem se věnují spíše muži, kteří však deníkové disciplíně obecně holdují mnohem méně.

1 / 3