11. dubna 2017
 | 
Foto: Shutterstock
Partnerovi, dětem, kolegům v práci, tchyni a s jistou dávkou taktu i nadřízeným se člověk postavit umí. Zkuste ale poslat k šípku vlastní mámu nebo tátu!
1 / 3

Ten dialog jsem náhodně vyslechla v tramvaji. Jakási mladá žena vyprávěla jiné ženě, patrně kolegyni, co teď  řeší se svým otcem. Táta jí prý o víkendu řekl, že „se“ musí opravit střecha na chalupě. A protože tam jezdí všichni, tak by „se“ také měli ­finančně podílet všichni. „Už od ­neděle se teď kvůli tomu doma s man­želem hádáme,“ svěřovala se ona ­neznámá. „Jednak by to pro nás znamenalo vzít si úvěr, což se nám v dnešní době vůbec nechce. Navíc zrovna já na tu chalupu jedu s děckama maximálně dvakrát do roka. V létě, kdy by se to i hodilo, se tam vždycky nastěhuje na celé prázdniny ségra s třemi dětmi. Plus tam jsou naši. A za další: sestra je rozvedená a už ji vidím, jak přispěje na střechu, když věčně skučí, jak je na tom blbě s prachama. Takže realita je taková, že by se z těch ‚všech‘ podíleli naši a já. Chápu tátu, ale i manžela, který to bere hlavně jako ségřinu vyčuranost, protože si zvykla, že když nemá muže, všichni ji přece musí chápat a pomáhat. Jenže říct tátovi, že do toho nejdeme, musím já a na to se teda netěším. To zas bude keců…“

Až pak budeme dospělí

Kauza „střecha“ je už „vyšší škola“ ­odmítání. Peníze a majetky vůbec jsou v rodinách vždycky to nejtěžší téma, které bez emocí nezvládne skoro nikdo. Jenže my se cítíme nesví a ošíváme se, když máme říct rodičům pevné ale kultivované NE i při větších prkotinách. Přitom právě tohle umění je známkou naší dospělosti.
Podle psycholožky Jany Markvartové se s rodiči vždycky a ve všem neshodne nikdo. Jde ale o to, abychom jim svoje výhrady servírovali bez pubertální drzosti, vymlouvání se a uhýbání. Nesouhlas vyjádřený slušnou formou dokazuje, že je respektujeme, ale nejsme na nich závislí. „Nejistí lidé mají dojem, že když křičí nebo brečí, jsou jejich názory lépe slyšet. Jenže tak to vůbec není. Mnohem účinnější bývá tiché, ale pevné NE,“ radí Jana Markvartová a připouští, že říkat rodičům ne není vůbec příjemné. Vždyť kdo by radši nebyl poslem dobrých zpráv a harmonie…
„U autoritářských rodičů to platí tuplovaně. Berte to ale tak, že táta s mámou jsou vaším ‚trenažérem‘ pro život. Kdo neumí říkat nepopulární věci svým nejbližším, aniž by je urážel, má s tím potíže i u jiných lidí. A kdo se to nenaučí, tomu hrozí, že se ocitne v začarovaném kruhu. Protože když neumím říct ne já sám, zraňuje mne, pokud pak někdo odmítne můj požadavek!“ vysvětluje psycholožka s tím, že takový člověk se okamžitě cítí ukřivděně a říká si: „Jak to, že já vždycky všem vyhovím a ti nevděčníci se na mě ve finále vykašlou?“

1 / 3