28. ledna 2017
Vždycky je to stejné. Důležité úkoly neustále odsouváte a vše doháníte na poslední chvíli. Cítíte se mizerně? Nemusíte. Pokud tedy víte, jak ze své zahálky vytěžit maximum.
1 / 3

Už staří filozofové nás, lidské bytosti, označovali za racionální živočichy, kteří se od zvířat liší schopností myslet. Měli bychom být proto schopni vše předem uvážit a na základě toho dělat ta nejlepší možná rozhodnutí. Jak ale všichni dobře víme, realita je poněkud jiná. A ve své době na to přišli i Platón s Aristotelem, kteří v naší neschopnosti žít podle nejrozumnějších řešení viděli filozofický problém – akrasii neboli záhadu, proč lidé dělají něco úplně jiného než to, co je pro ně nejlepší.  

Struktura zahálky

Mám kamarádku, která nikdy nic nenechává na poslední chvíli. Celý den má dokonale naplánovaný a vše vždy (s výjimkou zásahu nečekaných vnějších okolností) do puntíku splní. Tomu se říká ideál racionálního chování a někteří jedinci tuto strategii skutečně celý život dodržují. Já k nim žel nepatřím. Pochopitelně jsem ji zkoušela, ale nakonec u mě znovu dojde k selhání, které spočívá – v prokrastinaci. Ta už dnes není neznámým pojmem, a pokud jste o ní ještě nikdy neslyšeli, pak jde, stručně řečeno, o odkládání důležitých věcí na… později.

Co je ovšem na celé věci alarmující, je fakt, že počet prokrastinátorů výrazně převyšuje strategicky a racionálně jednající jedince. Svou vinu na tom má celá naše společnost i technické vymoženosti, jakými jsou internet či  mobilní telefony. Přesto se o lidech, kteří odsouvají důležité úkoly ‚na potom‘, nedá tvrdit, že by patřili mezi doslovné gaučové povaleče. I tito lidé, než se konečně dostanou k tomu podstatnému, dokážou totiž zvládnout spousty jiných věcí.

Tady už je řeč o takzvaných strukturovaných prokrastinátorech, tedy o jedincích, kteří hodně zvládnou tak, že nedělají jiné věci. Právě tímto fenoménem se už koncem 90. let začal zabývat americký filozof a profesor Standfordské univerzity John Perry, který je také autorem knihy Umění prokrastinace (Průvodce efektivním zahálením, lelkováním a otálením). Ten se pochopitelně za strukturovaného prokrastinátora sám považuje – a nejen to, na svou zdánlivou společenskou vadu je dokonce patřičně pyšný.

Stejně ‚postiženým‘ pak dodává odvahu, aby se za svůj handicap nikterak nestyděli a stejně jako on si navíc dokázali vybudovat reputaci pilného člověka, který je pro své okolí přínosem.

1 / 3