18. ledna 2017
Přísloví o tom, že s poctivostí a korektností nejdál dojdeš, nám v dnešní době občas připadá úplně mimo. Nepropadejte panice. Stále platí.
1 / 4

Hned na začátku je nutné podotknout, že si pod pojmem arogance představuje každá z nás něco úplně jiného. Všechny se shodneme, že řidič, který jede stylem „já jsem pán všech silnic a kdo je víc“, je hulvát. Jen­­­že denně se dostáváme do situací, které už tak jednoznačné nejsou. Třeba takový firemní e-mail: „Holky, každý ať si připraví 120 Kč, je to Máně na dort.“ Někoho doběla vytočí automatický předpoklad, že se musí radostně složit na narozeninový prezent komusi, koho ani moc nezná. Pro jinou kolegyni je ovšem stejný e-mail roztomilým důkazem, jaká jste ve firmě prima parta. Projevy arogance mají totiž řadu nuancí – od ­obyčejné drzosti až po pocity skutečného ohrožení. Jak ji vnímáme a hodnotíme, záleží na naší povaze, výchově i sociální inteligenci. Právě z těch možných úhlů pohledu a výkladů vznikají všechna ta nedorozumění, kyselé nálady a pocity ukřivděnosti.

Pravidla slušnosti

S opakem arogance – tedy slušností – to podle psycholožky Jany Markvartové také není tak úplně jednoznačné. Slušnost v sobě neobnáší pouhé dodržování etikety ve smyslu zdravení při vstupu do místnosti. Vybrané vystupování navenek mělo i mnoho nacistických pohlavárů. Slušnost, která jde z hloubky, je hlavně cit pro situaci a ohleduplnost k psychice druhých. Jakási nahlas nevyslovená pravidla, která dostatečně empatická či v dětství patřičně vycepovaná osobnost vnímá a chová se podle nich, i když vlastně nemusí.

1 / 4