24. prosince 2016
Krásnější vánoční dárek už nikdy nedostanu, to vím jistě.

Pod stromečkem jsem našla obálku a v ní dopis. Manžel mi v něm psal, že si k našim desátým společným Vánocům zasloužím něco extra a čeká mě překvapení. Chtěla jsem vědět víc. „Miláčku, sbal si kufr na cestu, vezmi si i něco společenského a zítra se dozvíš víc,“ řekl jen. Ráno mě vzbudil: „Vstávat, za chvíli pro nás přijede auto,“ zavelel. Jelo se na letiště. V malém letadle nám letuška přinesla sklenky se šampaňským a popřála nám krásné výročí. Manžel se bavil mým udiveným výrazem. Přistáli jsme v Popradu, kde na nás čekal řidič v livreji a odvedl nás k limuzíně dlouhé jako kamion. Manžel se jen usmíval. Auto nás dovezlo až k lanovce na Lomnický štít. Vyjeli jsme na vrchol a muž, který nás nahoře uvítal, nás pozval na vyhlídku. Byla ve mně malá dušička, když jsem viděla tu hloubku pod sebou, ale bylo to úchvatné. Slunce už zapadalo za vrcholky hor, všude se ­třpytil sníh a já si připadala jako v nebi. Muž přinesl tác a lahev šampaňského. „Tak na nás a na dalších několik desítek společných Vánoc,“ podával mi manžel sklenku. Byla jsem dojatá! A to jsem ještě nevěděla, že v té výšce budeme i spát. Manžel mě požádal, abych se oblékla na slavnostní večeři. Následoval přímo kulinářský zážitek jen pro dva. Byli jsme tam opravdu jen my a nejtišší obsluha na světě. Všude svítily svíčky, venku se hustě sypal sníh a hučení větru bylo slyšet až dovnitř. A po večeři…
Naše lůžko mezitím někdo zasypal lístky růží. Stála jsem mezi dveřmi úplně zkoprnělá. Manžel mě vzal do náruče a odnesl na postel. Položil mě a lehl si vedle. „Jsi nejlepší chlap na světě! Tohle už nic nepřekoná. A zasloužíš si odměnu…“ S těmi slovy jsem se začala pomalu svlékat. Ještě nikdy mě nenapadlo udělat manželovi striptýz, ale v tu chvíli a na tom místě v oblacích se to prostě nějak hodilo. Hltal mě očima, když jsem pomalu odhalovala tělo, které tak dobře znal. Přesto to vypadalo, jako kdyby mě nahou viděl poprvé. I milování bylo jiné než jindy. Bylo to, jako kdybychom se právě poznali a nemohli se jeden druhého nabažit. Pozdě do noci jsme pak leželi na polštářích pod oknem a sledovali už jasnou oblohu plnou hvězd. Hezčí dárek už nedostanu, to vím.

(Karolína, 35)