24. července 2016
Každé dítě někdy zlobí. Neposlouchá. Odmlouvá. Některé míň, jiné víc. Jaké jsou vaše reakce coby rodiče. Zachováte si klidnou hlavu, nebo vás popadne amok?
1 / 4

Představte si chvíli, kdy vám rupnou nervy. Křičíte. Rozdáváte výchovné rady i zákazy. Měsíc bez tabletu. Dvě hodiny nad učením každý den bez výjimky. Padne pohlavek? Nebo necháte své dítě šest dní samotné v lese? To poslední se může zdát přehnané, ale stalo se. V médiích se nedávno objevila zpráva, jak sedmiletého chlapce Jamata Tanuku přiměli rodiče vystoupit z auta na kraji lesa, aby ho tak potrestali za to, že při předchozí zastávce u řeky házel kameny na lidi a auta.

Školák naštěstí našel bezpečný úkryt a po šesti nocích v divočině ho vystopovali záchranáři – a až na lehkou dehydrataci byl zcela v pořádku. Jeho otec se synovi i všem, kteří se na pátrání podíleli, omluvil: „Moje nepřiměřená reakce, rozčílení, přinesla synovi hrozný zážitek. Hluboce se omlouvám lidem v jeho škole, účastníkům záchranné operace a všem, kterým to způsobilo problémy.“ Ovšem k jednomu zamyšlení nás to vedlo. Cítit vztek na dítě je téma, o němž se příliš často nemluví. A přitom se zdá, že stále více rodičů bojuje s tím, že jejich liberální výchova přinesla akorát to, že své dítě leckdy nezvládají.

Na úvod je potřeba upřesnit, že vztekem nemyslíme situaci, kdy rodič dítě tříská hlava nehlava, nebo ho zavírá jako Harryho Pottera do komory pod schody. Takové jednání jednoznačně vyžaduje potrestání a ve výchově dětí nemá co dělat! Máme na mysli spíše onen pocit poté, kdy stokrát klidným hlasem zopakujete, že je potřeba uklidit dětský pokoj, a postoprvé již nevydržíte a vybuchnete. A pak? Co nastane, když ustane křik a bouchání dveřmi, nebo naopak ostentativní mlčení? Naštvaní jsme na dítě i na sebe, že jsme danou situaci neustáli s klidem a nadhledem…

1 / 4