Moje kamarádka má panický strach z řízení auta a pokaždé, když usedá za volant, zrychlí se jí tep a v duchu se modlí, aby po cestě nemusela řešit žádnou dopravní patálii. Odbočovat na křižovatce, kde nefungují semafory, je pro ni trest, a tak pokud nemusí, raději neřídí.
Druhá kamarádka se zase tak moc bojí změnit práci, že raději už léta snáší šikanování své nadřízené, která jí navíc neustále předhazuje, jak moc je neschopná. A třetí kamarádka pro změnu žije patnáct let ve vztahu, který ji neuspokojuje a kde citově strádá. Odejít ale pochopitelně nechce – bojí se, že by už do konce života zůstala sama.
Kolik těch strachů kolem nás je? Určitě nějaký máte i vy. Třeba se bojíte stárnutí, veřejného projevu, závažného rozhodnutí, zvířat... Bojíme se něco začít, něco skončit, bojíme se změn – prostě se bojíme, a tak se raději zasekneme na místě. Dá se s těmito našimi strachy vůbec něco dělat?
Tři úrovně strachu
„Strach je dobrým rádcem, když se máme vyhnout nějakým riskantním situacím,“ říká psycholožka Jitka Nesnídalová. Je to ten druh strachu, který nás přepadne například v lese, když uvidíme kance – pak nám přirozeně radí vzít nohy na ramena.
„Problém však nastává, když je strach neopodstatněný a situace spojené s ním se odehrávají převážně v naší hlavě. Sami si tak vytváříme stres a podléháme vlastním výplodům mysli,“ dodává Jitka Nesnídalová.
Podle americké psycholožky Susan Jeffers existují tři úrovně strachu. První je strach z věcí, které se ‚přihodí‘ a strach z činností, které vyžadují naši aktivitu – například navázání vztahu, změna práce, hubnutí, proslov na veřejnosti, pro tyto strachy existují vždy jisté důvody. Druhá úroveň strachu souvisí spíše s vnitřním stavem mysli než s vnějšími situacemi – odráží, jak vnímáme sami sebe a jak jsme schopni vypořádat se s okolními situacemi.
Pokud se bojíme třeba odmítnutí, pronikne strach téměř do všech oblastí našeho života – bojíme se mít přátele, intimní vztah, jít na pracovní pohovor... Strach z odmítnutí se pak odráží v jakékoli podobě. „Proto se začneme chránit. Výsledkem je, že sami sebe do značné míry omezíme a uzavíráme se před okolním světem,“ říká Susan Jeffers. Třetí úroveň strachu je nejvyšší – doslova nás přibije na místo.
