Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že jednou porodím plánovaně sama doma, ťukala bych si na čelo. Něco tak nezodpovědného bych nikdy neudělala. Nerada riskuji. Ale člověk míní a život mění. Říká se, že děti jsou naši učitelé. Když se podívám zpět, byl to ten nejpřísnější výcvik, jaký jsem kdy absolvovala, a to jsem pořád na začátku.
MOJE POPRVÉ
V prvním těhotenství jsem se hodně potýkala s potřebou mít vše pod kontrolou. Byla jsem ta plánující dobře informovaná, která si sama nordinuje kyselinu listovou ještě před otěhotněním. Těhotenství mě nadchlo ze studijního hlediska. Je tolik fascinujících knih na toto téma. Ponořila jsem se do nich.
Došla jsem k jednoznačnému závěru, že to nejlepší – co pro sebe i dítě můžu udělat – je porodit přirozeně. Uvěřila jsem, že vše – i bolest – má svůj smysl. Příroda se mě jistě nesnaží trestat za to, že jsem se rozhodla na svět přivést člověka. Možná to celé jen špatně chápu. Hledala jsem porodní příběhy žen, kterým se porod vydařil. Co pro to ta žena udělala? Můžu se od ní něco naučit?
Chtěla jsem vědět, jak na to. A koho jiného se zeptat než těch, které to umějí, které už to úspěšně zvládly? Zoufale jsem se rozhlížela kolem, ale neznala jsem žádnou ženu, jejímž přístupem bych se ráda inspirovala. Jak prožít těhotenství, porod a mateřství tak, abych svým dětem jednou nevyčítala, že jsem je měla, že jsem kvůli nim trpěla?
Po dvou nepříjemných návštěvách v pražské porodnici jsem změnila plány a rozhodla se odjet rodit na Moravu, kde mám rodiče. Vyškovská porodnice je Mekka rodiček toužících rodit přirozeně. Už jen to komorní prostředí mi bylo příjemné, ale jen do doby, než jsem začala rodit.
Porod se mi zastavil, když jsem uviděla porodní asistentku se zakrvácenou zástěrou a obávaného lékaře, který měl zrovna směnu. Přečkala jsem zde noc a dopoledne podepsala reverz. Jak jen se mi ulevilo, když jsem budovu opustila. Trochu jsem si pospala, ale po obědě mi v restauraci praskla plodová voda. Jeli jsme zpět do porodnice. Tam ale porod nijak nepokračoval a už mi vezli oxytocin, který jsem si velmi nepřála. Naštěstí se nám podařilo vyvolávání porodu vyhnout.
S novou směnou přišla mladá porodní asistentka, z které sálala důvěra v přirozený porod. Uměla mě slovem podpořit, respektovala má porodní přání, byla chápající. V jednu chvíli jsem se ocitla v podřepu na podlaze a měla jsem pocit, že mé tělo tlačí samo. Poprosila jsem manžela, aby ji zavolal. Zdálo se mi, že brzy porodím. Poprosila mě, abych vylezla na porodní křeslo, vyšetřila mě a řekla, ať ještě netlačím, že ještě není zašlá branka, zbývá tam lem. Zmátla mě.
Z těla jsem měla jiné signály. Zanedlouho přišel lékař. Tím se porod prakticky zastavil. Viděla jsem ho už dříve, byl citlivý a milý, ale jeho přítomnost mě probrala z porodního procesu. Chválil mě, jak dobře zvládám kontrakce. Jistě, vždyť téměř ustaly! Tlačila jsem silou vůle na povel a se zadrženým dechem, bylo to něco úplně jiného než předtím v podřepu na zemi. Ale i takto se dá porodit čtyřkilové dítě. Jsem toho živým důkazem.
Považovala jsem svůj porod za vydařený a přirozený. Měla jsem na něj krásné vzpomínky. Chválila jsem personál i porodnici. Až do doby, než jsem otěhotněla podruhé. Opakovaně jsem se přistihla, jak sním, že rodím doma jen podle svého a v klidu.
