Bylo mi šestadvacet, když mi dva měsíce po sobě zemřeli rodiče. Kromě prožívání smutku jsem se starala o svoji malou dceru. Musela jsem tak být dospělá, i kdybych nechtěla.“
Zuzana S., 44, vývojová pracovnice
„U státnic mi vyučující řekl, že mi sice gratuluje, ale zároveň podotkl, že je trochu škoda, že mi končí bezstarostný život. Prý netuším, co těžkého mám teprve před sebou. Tenkrát jsem nechápala, jak to myslí, ale při problémech se sháněním práce mi najednou význam jeho slov došel. Teď už za mě totiž nikdo nic nevyřeší, musím jen já sama.“
Zuzana Š., 37, manažerka v galerii
„Jako vedoucí na táboře jsem zjistila, že děti vnímají nejen můj slovník, ale i jednání a životní postoje. A navíc je napodobují! Došlo mi, že ovlivňuju okolí víc, než jsem si myslela, a měla bych proto jednat zodpovědně.“
Eva M., 22, studentka ekonomie na Mendelově univerzitě
„Ve čtyřiadvaceti jsem dostala šanci odjet na tři měsíce do Řecka. Za dva dny. Naši byli v lázních, a tak neměli čas odporovat. Na jihu jsem jedla poprvé šneky, zhubla deset kilo a konečně se osamostatnila.“
Monika N., 37, podnikatelka
„Po absolvování vysoké školy jsem si uvědomila, že už je potřeba najít si práci a začít řešit věci bez pomoci rodičů. Najednou jsem se musela osamostatnit.“
Tereza Č., 27, blogerka z The Factory Blog
„Že už jsem ,velká‘, mi došlo, když mi konečně narostla prsa a zmizelo akné!“
Kamila F., 31, porodní asistentka
„Ve škole jsem propadla u zkoušky a hrozilo mi ukončení studia, můj táta proto napochodoval za vyučujícím, zda by se s tím nedalo ještě něco udělat. Řekli mu, že vzhledem k mé plnoletosti s ním tyhle věci projednávat nebudou.“
Dotyčná si přála zůstat v anonymitě.
