30. září 2015
Když doma řekla, že by si chtěla vzít dítě do pěstounské péče, její 15 letý syn moc nadšený nebyl. „Nechtěla jsem na něj tlačit, tak jsem dva roky počkala. Pak už byl vstřícnější,“ říká 45 letá rozvedená Alena Kárná.

O tak důležitém kroku se nerozhodla ze dne na den. Přispěl i fakt, že pracovala v organizaci, která se přípravou žadatelů o osvojení a pěstounskou péči zabývá. S dětmi ji to vždy bavilo – a tak, když už i syn byl ochotný se podrobit psychologickým testům, definitivně se rozhodla.

„Protože jsem rozvedená, je pro mě přirozené, aby děti měly s otcem pravidelný kontakt. Chtěla jsem proto dítě s vazbou na biologické rodiče. To zřejmě celý proces uspíšilo. Se synem jsme absolvovali různé psychologické testy a pohovory. Myslela jsem, že budu čekat podstatně déle, ale šlo to pak ráz na ráz,“ vzpomíná Alena.

Právě před rokem si přivezla domů tříletou vietnamskou holčičku. Vlastní matka se o ni téměř rok starala, ale pak se dostala do vězení a holčička musela do ústavu.

„Když jsme si ji přivezli, měla problémy se spaním a nemluvila. V ústavu spala v pokoji, kde bylo dalších sedm dětí, takže v novém prostředí si nemohla zvyknout. Už když jsem ji viděla v ústavu poprvé, dala jsem si první úkol: Musím ji naučit zlobit. Chtěla jsem, aby se uvolnila, aby dala větší průchod svým emocím. Myslím, že se to povedlo, teď už zlobí jako normální dítě,“ říká se smíchem.

Po měsíci se jela s holčičkou podívat zpět do ústavu, kde dítě strávilo 2,5 roku. „Bála jsem se, že mi řekne tak ahoj,  a v ústavu bude chtít zůstat, protože na něj byla zvyklá. Ale když jsme tam přijeli, stále se mě držela za nohu. A když jsme odjížděli, úplně si oddechla,“ říká Alena Kárná.

Holčička si do nového života žádné věci nepřinesla a dlouho ji dělalo problémy, že jí něco může patřit.„První slovo, které začala říkat, bylo MOJE.  Synovi začala říkat MOJE KLUK. Další průlom byl, když jsme jeli za její maminkou do vězení. Zase jsme se o něco více sblížili. Rozhodla jsem se, že mi bude říkat babičko, protože věřím, že si ji její matka k sobě vezme, až se dostane na svobodu,“ říká pěstounka.

Myslí si, že většímu zájmu o pěstounství brání neznalost a obavy lidí, že k dítěti přilnou a pak ho zase ztratí, když se vrátí k biologickým rodičům. „Ale zdá se mi, že se to zlepšuje, že bude za čas přirozené, že v rodinách budou vychovávat ještě další dítě, které by jinak zůstalo v ústavu. Aktuálně se tomu věnuje třeba kampaň Právo na dětství, tak doufám, že třeba i díky ní si lidé uvědomí, co to znamená být pěstounem,“ věří paní Kárná. Jedním z cílů kampaně Právo na dětství Ministerstva práce a sociálních věcí je právě zvýšit povědomí veřejnosti o pěstounství. Více informací o pěstounství, právech dítěte a transformaci systému péče o ohrožené děti najdete na www.pravonadetstvi.cz.