Začátky
Vzali jsme si jej do péče, když měl sedm měsíců. Všimli jsme si, že se hodně usmívá. Bál se hlasitých zvuků vysavače a štěkotu psa. Pět měsíců od Tomova příchodu jsem porodila dítě. Tomovi se tak záhy narodil mladší bratr, tudíž se mi ještě podařilo ho spolu s novorozeným synem kojit.
On sám na to kojení dosud vzpomíná. Nedávno jsem se ho ptala, jaká je jeho první vzpomínka, a bylo to právě pití mateřského mléka, které pro něj představuje určitou biologickou vazbu na mě.
Po několika měsících pobytu doma se u Toma projevily velké a opakující se záněty průdušek a noční můry – vždy kolem úplňku proplakal několik nocí. Po několika letech jsme zjistili příčinu těchto potíží: Jedna z tet v Klokánku ho prý nechala plakat v postýlce, odháněla od něj ostatní děti, když ho chtěly pochovat, krmila ho ustřiženým dudlíkem, aby to krmení šlo rychleji, a ve dvou měsících mu tak „vyrobila“ aspirační bronchitidu, která mu nenávratně poškodila kousek plicní sliznice.
Noční můry
Tomovy noční můry odpovídaly prožitému zážitku. Když začal mluvit, vždy vyprávěl, co se mu zdálo, třeba to, že je někde s námi a my ho vysadíme z autobusu a odjedeme, nebo spadne do moře z lodi a zůstane sám…vždy šlo o pocit opuštění osoby, kterou má rád.
Od útlého věku jsme přistupovali otevřeně k jeho minulosti, pravdivě odpovídali na všechny jeho otázky, slavili „příchod domů“ (později, že jsme „všichni spolu“ ) a vyprávěli jsme mu vše, co jsme věděli o jeho biologické matce. Podařilo se nám vyhledat i tři z jeho starších biologických sourozenců, se starší sestrou, která se mezitím také dostala do náhradní rodiny, dokonce udržujeme velmi přátelský a pravidelný kontakt.
Touha po novém začátku
Když byly Tomovi asi tři roky, zdálo se mi, že se nějak vnitřně zasekl. Nechtěl se učit nic nového, chtěl se dostat ke mně do břicha a jaksi začít celý život znovu. Jenže to šlo jen obtížně zařídit. Když to trvalo několik měsíců, udála se jednoho pátečního odpoledne důležitá příhoda. Tom mi najednou zalezl pod svetr s tím, že je jako v břiše. Přistoupila jsem na jeho hru, hladila jsme své „těhotné“ břicho, mluvila jsem k němu. Cítila jsem, jak se úplně uvolňuje, hrozně dlouho setrval uvnitř, a pak se začal rodit. Pomalounku vylézal na svět, pak seděl a zcela uvolněný se mi díval hrozně dlouho do očí. Mluvila jsem na něj, říkala jsem, jak se nám narodil krásný chlapeček, jaké má krásné tmavé oči. Po několika minutách se Tom probral z opojení a chtěl to celé opakovat znovu a znovu, přidal se i mladší bráška a tak jsme rodili dvojčata…..
Tahle dramatizace se pravidelně opakovala asi tak dva měsíce, pak postupně polevovala frekvence, až vše ustalo. Od té doby se Tomovi zcela ztratily noční můry.
Odlišnost
Tom si díky svému mladšímu bratrovi relativně záhy uvědomil svoji odlišnost, to, že je hnědý, jak sám o sobě říkal. Jednou se zeptal, jestli jsme věděli, že bude hnědý, když jsme si ho brali domů. Odpověděli jsme, že nám to bylo úplně jedno. Naše odpověď ho evidentně uspokojila. Fakt, že obě děti vyrůstají navíc v dvojjazyčném prostředí (můj muž je cizinec), velmi pomáhá i v otázce identity. Kluci zkrátka vědí, že jsme všichni tak trochu zmixovaní z různých příslušností k různým skupinám. Nedávno se mě Tom ptal, kdo vlastně je. A takjsem začala vyprávět, že je všechno možné – Čech, Rom, chodí do mateřské školy a jezdí na koni….a on mě najednou přerušil a říká – „mami, a je to důležité?“ Shodli jsme se na tom, že to bude v jeho životě důležité natolik, jak on sám bude chtít.
Dnes je z Toma krásný citlivý a milý předškolák, plně dvojjazyčný, s velkým zájmem o svět a s velkou zvědavostí, jak v tomto světě všechno funguje. Po pečlivém výběru školy, která se jeví velmi vstřícně, doufáme, že mu školní docházka pomůže jeho zvídavost rozvinout, a nikoli zničit.
Více o dětských právech a pěstounství se dozvíte na www.pravonadetstvi.cz.
