Ve dvou letech byla svěřena do ústavní výchovy, postupně vystřídala dva dětské domovy. Magdaléna je nápadně snědá, má dlouhé černé vlasy, je krásná, upravená, má inteligentní výraz. V prvním dětském domově nosila vlasy dlouhé po pás.
Pěstouni vzpomínají:
V šesti letech, po velkých tahanicích s biologickou rodinou, k nám do pěstounské péče přišla s úplně vyholenou hlavou. Nikdy na to ponížení nezapomněla. Když k nám přišla, začala navštěvovat základní školu s malým počtem žáků. V současné době se chystá na gymnázium. Zpívá a tancuje v křesťanské kapele. Je ctižádostivá a cílevědomá.
Magdaléna o sobě napsala:
Narodila jsem se jako každá jiná holčička. Moje maminka se o mě neuměla moc starat, vlastně jí to nejspíše ani nebavilo. Krmit mě, přebalovat mi plínky, koupat mě ve vaničce a kojit. Na druhou stranu vím, že mě měla ráda. A moc. To má určitě každá maminka (ráda svoje miminko).
Brzy jsem se ocitla v dětském domově. Byla to nejtěžší a nejdelší část mého života. Nikoho nezajímalo, když jsem něco potřebovala. Když jsem byla nemocná, nikoho nenapadlo udělat mi teplý čaj. Když jsem byla smutná, nikdo mě nepotěšil ani nepohladil. Když jsem měla z něčeho radost, nebyl tu nikdo, s kým bych ji mohla sdílet. Když jsem se smála, nebyl, kdo by se smál se mnou. Být v dětském domově je pro děti doopravdy to nejhorší, co jim můžete udělat. Žádnému z dětí to nepřeji. Dětství má být nejkrásnější období celého života. Takhle si to myslím alespoň já.
Po pátém roce života mě začala navštěvovat jedna paní (tenkrát jsem nevěděla, že mi změní celý život, byla taková moje kouzelná víla). Navštěvovala mě docela často a já zjistila, že mě má doopravdy moc ráda. Věděla jsem, že přede mnou stojí někdo, kdo se o mě opravdu zajímá, kdo mě má rád. Cítila jsem se opravdu jinak než vždycky, tak příjemně mě to hřálo u srdce. Když jsem něco potřebovala, vždycky jsem jí to mohla povědět. Když jsem byla nemocná, přinesla mi teplý čaj, když jsem byla smutná, ona mě potěšila a přitulila si mě k sobě. Už jsem věděla, že je na světě někdo, kdo se o mě zajímá a kdo mě má rád.
Jednou s sebou přivezla jednoho pána. Na začátku jsem se ho trošku bála. Později jsem pochopila, že je to muž té paní. Byl na mě taky hodný a často mi vypravoval příběhy ze svého života. Tím jsem ho poznávala. Jednoho večera se mne zeptali, jestli bych s nimi nechtěla odjet k nim domů. Říkali, že doma mají taky spoustu dětí a zvířátek, že se tam mají všichni moc rádi. Já jsem řekla, že chci určitě a co nejdříve. Po roce se domluvilo, že si mě mohou vzít. Netrvalo dlouho a opravdu můj vysněný den přišel. Jedeme autem. Dorazili jsme domů. Doma na mě čekalo několik překvapení. Kupa malých a velkých dětí, spousta zvířátek a hlavně bezpečí a pocit, že mám někoho, pro koho jsem důležitá. Toto prostředí mi opravdu prospívalo. První rok v mé nové rodině byl pro mě velkým poznáním.
Ráda bych se s vámi podělila o jeden příběh z mého života. Jednoho dne jsme jeli celá rodina nakupovat. Rodiče nám nabídli, že si každý můžeme vybrat jogurt, jaký chceme. V dětském domově jsem věděla, že na celém světě existuje jen jeden druh jogurtu. Moje rodina mě překvapila, když mi ukázali chladící boxy a já tam viděla desítky jogurtů. Byla jsem šokovaná. Ostatní sourozenci si vybírali a neustále se mezi sebou dohadovali, jaký že si vezmou. Já tam stála uprostřed chladících boxů a nedokázala jsem si vybrat. Bylo jich na mě prostě moc. Tady máte jeden důkaz toho, že děti v dětských domovech jsou ošizené i o tak běžnou věc, jako je výběr jogurtu!
Začínám chodit do školy a na kroužky. Škola mě toho hodně naučila. Začala jsem více poznávat sama sebe, své záliby a zájmy. Byla jsem malá holčička, která se pořád něčeho bála. Nikomu se nenaučila věřit na sto procent. Škola mě naučila psát, číst i počítat. Uvědomila jsem si, že mě baví tanec a zpěv, proto jsem začala chodit na kroužek tancování. Milovala jsem děti a bavilo mě se o ně starat. Taky jsem si proto ráda hrála s panenkami. Rostla jsem a rostla a začínala se ze mě stávat slečna.
Když mi bylo dvanáct, jela jsem poprvé na křesťanský tábor pro mladé lidi. Tím jsem se hodně změnila. Začala jsem více přemýšlet nad svým životem. Co mám dělat a jak to mám dělat. Dospěla jsem k tomu, že je potřeba zajímat se více o druhé. Našla jsem tam spoustu skvělých kamarádů, ale hlavně Pána Ježíše. Je to můj přítel, je pořád se mnou, a nikdy mě neopustí. Dává mi smysl a hlavně směr života.
Nyní jsem šestnáctiletá dívka, která ukončuje devátý ročník. Plánuji pokračovat na gymnáziu. Mám tu nejlepší a největší rodinu, která mě má moc ráda. Taky mám spoustu kamarádů. Mám Pána Boha, který mi se vším pomáhá a dává mi radost do života. Ve volném čase si nejraději tancuji jen tak pro sebe, vařím, trávím čas s kamarády a starám se o děti. Jsem šťastná, veselá, jsem ráda ve velkém kolektivu, jsem kamarádská a šikovná na spoustu věcí.
Více o dětských právech a pěstounství se dozvíte na www.pravonadetstvi.cz.
