Pokud je dítě problémové, má to vždycky svůj důvod. Právě proto hraje duševní příprava pro pěstounství významnou roli. Psycholožka Hana Kušnírová z opavského Centra psychologické pomoci vkládá mezi pěstouny a děti kus moudrosti a dlouholetých zkušeností. Věří, že laskavým přístupem se dá vybudovat pozitivní identita, jen je potřeba dítěti porozumět. Tomu se říká poslání.
Jakou psychologickou přípravou pěstouni procházejí od počátku až do fáze, kdy si mohou dítě vzít k sobě domů?
Když k nám přijde spis z krajského úřadu na odborné posouzení, domlouváme si s žadateli termíny setkání. Proběhne mapovací pohovor, zjišťujeme motivaci žadatelů a provádíme základní psychologickou diagnostiku. Ta směřuje k vyloučení lidí, kteří buď nezvládají zátěž anebo by to neunesl jejich systém rodiny. Stane se, že přijde rodina, která funguje, ale je tak křehká ve svém systému fungování, že kdyby se jim svěřilo do péče náročné dítě, tak se ten systém sesype. A naším úkolem je tohle nedopustit. Po náročném psychologickém posouzení čeká zájemce odborná příprava, která je hodně zážitková, aby žadatelé porozuměli specifickým problémům dětí v náhradní rodinné péči. Po přípravě sepíšeme zprávu, kterou krajský úřad zohlední při rozhodování.
Které povahové rysy by měl mít člověk ideální pro pěstounskou péči?
Určitě by to měl být člověk, který je dostatečně zakořeněný, má srovnané hodnoty a sám sobě aspoň trochu věří. Měl by být odolný a zvládnout zátěž. Ve chvíli, kdy je člověk něčím křehký, zakomplexovaný, případně s nedořešenými traumaty, tak dítě velmi dobře vycítí jeho slabiny. Děti si potřebují ověřit, že pěstouni jsou pro ně bezpeční a ta slabá místa testují. Pokud dítě zjistí, že se pěstoun dostává do bezmoci, neví co s ním nebo začne být agresivní, tak pro dítě končí bezpečí, které je jednou z jeho hlavních potřeb. Dítě se uzavírá a prohlubuje se patologie v jeho dalším vývoji.
Podle čeho zjišťujete, které dítě se hodí ke konkrétnímu pěstounovi? Může si on přímo říct, co by mu vyhovovalo?
V průběhu celé přípravy se snažíme budoucí pěstouny vést k tomu, aby zkoušeli zjišťovat svoje limity – na co mají, nebo nemají. Aby k sobě byli hodně poctiví a zvažovali například i reakci svých vlastních dětí. V konečném hovoru se s nimi bavíme o tom, co za tu dobu zjistili. Společně se domlouváme, pro jaké dítě by byli ideální rodinou. Kdyby dostali zátěž, kterou nezvládnou, tak by mohli přejít do agresivity. Snažíme se, aby si uvědomili, že zkoušet si mohou oblečení v obchodě, ale děti nejsou na zkoušku, není možné je vracet. Možná jsem radši za lidi, kteří jsou ze začátku opatrní a pomalu zkoumají terén, oproti těm, kteří jdou do pěstounství po hlavě a potom děti vrátí, protože zjistí, že na to neměli.
Jaký je rozdíl mezi tím, když si vezme dítě do pěstounské péče partnerský pár, a když ho vychovává člověk, který žije sám? Je ta péče stejně hodnotná?
Samotná žena (samožadatele muže jsem doposud neposuzovala) to má samozřejmě náročnější, protože musí dělat mámu i tátu. U samožadatelek zjišťujeme, jestli mají o koho se opřít. Jde o to, jestli mají nějaké další zázemí, například někoho, kdo zajde na nákup, když dítko onemocní a žena se o něj musí starat. Na druhou stranu tím, že ta žena nemusí pečovat o vztah s partnerem, má větší kapacitu pro budování vztahu s dítětem. Každé dítě potřebuje mámu a tátu, to rozhodně. Ale pokud pro nějaké dítko není rodina manželů a je tady nějaká maminka, která je připravená se o něj starat, tak je to pořád lepší, než aby zůstalo v ústavu, když si přeje jít do rodiny.
Více informací o pěstounské péči můžete získat na www.pravonadetstvi.cz
