3. července 2015
Předpokládá se, že byste měla své potomky bezmezně milovat. Vás ale obchází pocit a výčitky, že si s nimi vůbec nerozumíte. Co se dá dělat?
1 / 3

Hanka se z lavičky  na dětském hřišti dívala na svého tříletého syna Jáchyma. Ne, její pohled nebyl zdaleka takový, jak by se všeobecně od maminky očekávalo. Nebyl něžný, láskyplný, ba ani plný porozumění. V její tváři byla vidět dlouhodobá únava a odpor. On mezitím rozbíjel lopatičkou jedné plačící holčičce její pracně udělané dortíky z písku, všechno všem bral z ruky, házel okolo sebe pískem a byl při tom zamračený a vzteklý.

Hanka mu už dnes postopadesátésedmé vysvětlovala, ať to či ono nedělá, ale chlapeček byl čím dál vzpurnější. Vzpouzejícího se ho odtáhla pryč a za bukem dostal na zadek. V takových chvílích, a že jich nebylo málo, nejvíc chápala tu mámu, co v Erbenově Kytici zavolala na své dítě polednici. Hanka četla desítky knížek o tom, jak na malého divouse a agresora – od pevného objetí (málem jí při něm vyškrábal oči) až po cukr a bič (vůbec nic se nezměnilo). Ze zoufalství nakonec skončila jen u toho biče. Tolikrát se ptala sama sebe i lidí okolo, proč zrovna ona porodila takové dítě. Kamarádka, která měla sklony k ezoterice, jí tvrdila: „No, to je taková lekce, víš, oba se na tom máte něco naučit, někam se posunout.“

Naučit? Jak? Nevěděla. Kamarád lékař, tchyně a její matka zase tvrdili: „To víš, to jsou geny. Je halt nespoutaný po tátovi a dědovi Mirkovi…“  Psycholožka odhalila, že si Hanka v hloubi duše přála mírnou poddajnou holčičku a že tedy její představa o dítěti koliduje s tím, jak to skutečně je. Odborník na rodinné konstelace jí fundovaně vysvětlil, že v jejím synovi se ztělesňují potlačené staré záležitosti rodu a že je Jáchym teď žije. Moc tomu nerozuměla. Že by Jáchym žil osud pradědečka, který kvůli tomu, že přišel ve válce o nohu, spáchal sebevraždu?

Všechny rady by svým způsobem snad i dávaly smysl, ale žádná z nich jí nepomohla k tomu hlavnímu: Milovat svého syna něžně a bezpodmínečně. Měla pocit, jako by jejich duše i těla rezonovaly každý někde úplně jinde. Když si představila, že by její baculatý, agresivní a tvarohovitý synek byl dospělý, jen těžko by si někoho takového vybrala jako přítele.

1 / 3