Surfování mám prostě v krvi, vyrostla jsem na Havaji a celá moje rodina surfuje. Mám dva starší bratry, a tak jsem se jako benjamínek musela hodně snažit, abych obstála, proto jsem prkno musela dokonale zvládnout a navíc jsem začala být soutěživá. V sedmi letech jsem vyhrála první závod. Pak jsem začala jezdit po celé Havaji po závodech, a když jsem byla větší, létala jsem za nimi i do Ameriky.
Získala jsem spoustu přátel a byla jsem šťastná, že se mohu věnovat tomu, co mě baví. Doufala jsem, že se stanu profesionální surfařkou. Jenže pak v létě roku 2003 se můj život změnil. Šla jsem si ráno zasurfovat s rodinou své nejlepší kamarádky Alany. Vyjeli jsme ještě za tmy, aby nás východ slunce zastihl ve vodě. Čekala jsem na vlnu asi pět metrů od Alany, když se ke mně přiblížilo nějaké velké šedé tělo. Náhle jsem na levé ruce ucítila velký tlak a pak trhnutí.
Vůbec to nebolelo, ale voda kolem mě zrudla „Napadl mě žralok!“ zavolala jsem ledabyle na Alanu – už jsem byla v šoku a najednou mi bylo všechno jedno. Alana s jejím otcem a bratrem hned připluli ke mně, položili mě na prkno a co nejrychleji odtáhli na břeh. Ležela jsem na písku a čekala na záchranáře a střídavě jsem upadala do bezvědomí a zase se probírala, už tehdy jsem viděla, že mi chybí ruka. Pak se jako příval začala dostavovat bolest a jediné, co jsem chtěla, bylo žít.
Chvíle beznaděje
Co se dělo v nemocnici, si moc nepamatuji. Operační sál se zasklenou galerií, pahýl ruky, který mi čistili, svorkovali žíly a stříhali nervy, to, jak si povídají, že žraločí kousnutí většinou doprovází masivní infekce a že pokud ji dostanu, nejspíš nepřežiju. Později mi řekli, že jsem ztratila přes polovinu krve v těle. Když jsem přišla k sobě, stáli u mě mí rodiče a prvních 24 hodin jsem cítila jen vysílení. Pak mi došlo, že nemám ruku – že už nikdy nebudu znovu surfovat. Řekla jsem tátovi: „No dobře, budu fotografkou surfařů.“ Sice jsem se navenek tvářila jako hrdinka, ale cítila jsem zoufalství, beznaděj a pořád si v duchu opakovala: „Proč já?“
Nicméně jsem se snažila zachovat si pozitivní přístup a na konci šestidenního pobytu v nemocnici jsem se naučila jednou rukou oblékat, obouvat a provádět běžnou péči o sebe. Chtěla jsem vést normální život. Jenže vášeň pro surfování nezmizela, a i když jsem věděla, že to nebude lehké, pevně jsem se rozhodla na prkno vrátit.Pahýl jsem poprvé uviděla bez obvazů den po návratu domů, když mě přišla převázat sestra z nemocnice. Málem jsem omdlela. Rána byla ještě horší, než jsem se bála. Vypadám jako nějaký Frankenstein v holčičí podobě, pomyslela jsem si. Ale věděla jsem, že mi nezbyde, než se s postižením nějakým způsobem vyrovnat.
