Čtyřiatřicetiletá zpěvačka a tanečnice Lucie odmítla rodit v porodnici, protože věří v přirozenější možnosti, jak přivést dítě na svět. „První, co dítěti v porodnici povedou, je, že ho chytí za nohy, pověsí hlavou dolů a bouchnou do zad, aby začalo křičet. Přitom dítě je celých devět měsíců ve skrčené poloze a rychlé narovnání páteře pro něj musí být strašný šok. A také vás v porodnici nutí rodit v naprosto nepřirozené poloze, která odporuje gravitaci, jen aby lékař lépe viděl,“ tvrdí Lucie. Prvního syna Sambu, kterému je dnes pět let, proto porodila ve vodě za svitu svíček v Centru aktivního porodu na Bulovce. Když ale téměř před dvěma lety otěhotněla podruhé, centrum už neexistovalo. Lucie se proto rozhodla své dítě přivést na svět v klidu domova.
Přestože Lucie povila potomka doma snadno, rychle a bez potíží, nedoporučuje porod pod vlastní střechou každé matce. „Žena, která chce rodit doma, by měla mít důvěru ve své tělo a dobře ho znát. Já se živím jako tanečnice a jsem hodně intuitivně založená, takže jsem měla pro domácí porod ideální předpoklady. Byla to zázračná chvíle pro mě i pro děťátko. Hodně důležitou roli hrála příprava. Našla jsem skvělou porodní asistentku, která má plno zkušeností a dokáže vás zbavit strachu. Na porod jsem se připravovala i cvičením a celé těhotenství jsem si mazala hráz olejíčkem. Také jsem varovala sousedy a s kamarádkou prováděla zvukové zkoušky. Pět dní po silvestru 2010 jsem se probudila a začala zběsile gruntovat byt. Podle toho jsem poznala, že se něco děje, že mi blázní hormony. Večer mě hodně bolelo břicho, ale přičítala jsem vinu tomu, že jsem se hodně hýbala. Kolem třetí ráno však přišly kontrakce. Hned jsem volala své porodní asistentce, že má dorazit, protože nejspíš začínám rodit.
Pak jsem si začala napouštět horkou vanu, protože jsem měla zkušenost z prvního porodu, že teplo celý proces urychlí, a klekla si na všechny čtyři. V tu chvíli přišla porodní asistentka, která konstatovala, že už můžu začít tlačit. Poté, co zjistila, že se nevejdu pod vodu celá, rozhodla, že ji vypustíme a porodíme v prázdné vaně. Do koupelny přišel také manžel a starší syn s chůvou. Všechno probíhalo rychle a bez komplikací. Dokonce jsem se ani nenatrhla. Po třech hodinách už manžel slavnostně přestřihával pupeční šňůru. Když na to teď vzpomínám, byl to nejkrásnější zážitek v mém životě. Syna jsme pojmenovali Avishai, což v hebrejštině znamená Dar našich otců, protože ve stejný den, co se Avishai narodil, se konal pohřeb mého dědečka. Týden po porodu mě také každý den chodila navštěvovat moje asistentka, vyšetřila mě i miminko a vyplnila potřebné formuláře. Placentu mám ještě teď v mrazáku. Chystáme se ji s manželem zakopat a vysadit na tom místě strom.“
27. února 2015 8:00, aktualizováno
25. března 2019 20:19
