Pomůže vám koření. Přestože se v české kuchyni nejčastěji používá pepř, paprika, kmín, vanilka, občas koření na grilování a do bramboráků majoránka, existují stovky nejrůznějších druhů koření. S jejich pomocí vykouzlíte pokaždé chuťově jiné jídlo, i kdyby základ zůstával stále týž.
Slepice nemusí být jenom na paprice, ale také kupříkladu na zázvoru, na česneku, na kari nebo třeba na mátě. Máte-li obavy, že se k sobě jednotlivé chutě nebudou hodit, je načase změnit přístup. Právě zdánlivě nekombinovatelné druhy jsou ve výsledku nejlepší a navíc nejsou otřelé. V poslední době se hodně rozšířily směsi – na ryby, zvěřinu, drůbež, čínu a podobně. Výrobci tím chtějí usnadnit hospodyňkám práci a pomoci i těm, které nemají s vařením mnoho zkušeností a nevědí, co si mohou dovolit, ovšem podle toho se řídit nemusíte. Rozhodně není pravda, že co je určeno na zvěřinu, se nehodí na ryby a naopak, ani že ke každému jídlu se hodí pouze omezený počet koření.
Pepř za zlato
Kořením se může stát takřka cokoli – zelenina, bylinky, plody stromů i keřů nebo kořeny. Za koření se považuje substance rostlinného původu, která má výraznější aroma a chuť a používá se k ozvláštnění pokrmů. Archeologové jsou přesvědčeni, že již před padesáti tisíci lety lidé věděli, že díky určitým rostlinám má jídlo lepší chuť. Vzhledem k tomu, že koření se ve starověku nepěstovalo ve velkém, bylo určeno pouze těm nejbohatším, nejvyšším a nejvznešenějším vrstvám, které si ho mohly dovolit. Mezi nejoblíbenější a také nejvzácnější koření ve starém Římě patřil šafrán (možná odtud přísloví, že je něčeho jako šafránu).
Toho využil císař Nero, který si snažil získat přízeň a podporu svých občanů tím, že pokryl ulice šafránem a nechal lidi, ať si ho sbírají. Orientální země znaly a používaly koření mnohem dříve než evropské státy – ty koření ve větší míře objevily až okolo roku 1300 po Kristu. První pepř do Evropy přivezl už Alexandr Veliký, ale po pádu římské říše byly přerušeny kontakty mezi západním světem a Orientem a Evropané na dlouhou dobu na koření zapomněli. Teprve s rozvojem námořních objevů, které započal Marco Polo, se začalo koření znovu do Evropy dovážet. Centrem obchodu se stala Itálie a později Španělsko a Portugalsko.
Námořní velmoci té doby hledaly nové cesty a nové možnosti obchodu a za koření se doslova platilo zlatem. Ostrovům v Indickém oceánu se přezdívalo „ostrovy koření“ a pro obchodníky představovaly ráj. Objevili muškát, hřebíček a mnoho dalších druhů, které v Evropě prodávali za více než desetitisícinásobek původní ceny. V roce 1602 vznikla Východoindická holandská společnost, která měla už o dvanáct let později monopol na obchod s hřebíčkem a muškátem. Krádež jediného muškátového oříšku nebo hřebíčku se v té době trestala bitím, mučením, hozením do moře nebo dokonce smrtí. V patnáctém století byli zase v Norimberku upalováni nepoctiví obchodníci se šafránem, který se používal nejen jako dochucovadlo pokrmů, ale i k barvení látek, a za prodej falešného pepře se bez milosti zavíralo do vězení. Hrstička pepře stála v patnáctém až sedmnáctém století přibližně jako dvě krávy.
