Nová prezentace uměleckých děl ze sbírek se zaměřuje na patnáct umělců různých generací a národností, kteří se vyjadřují různými uměleckými médii. Po tematické stránce jsou zastoupena dvě hlavní témata:
První se soustřeďuje na člověka – na jednu stranu zkoumá náš vztah s vnějším světem ve společenském, politickém a konzumeristickém kontextu; na druhé straně přitahuje pozornost k našim vlastním pochybám a obavám – tento přístup se dá přirovnat k expresionismu. Wolfgang Tillmans do kolektivní výstavy nominoval své fotografické portréty, zátiší a krajiny, které jsou svědkem jeho empatického vztahu k jeho vlastnímu prostředí. Dvě plastiky Isy Genzken, Bouquet a Zwei Bügelbretter, nabízejí ironicky-kritický pohled na konkrétní realitu.
Videoinstalace Eda Atkinse, Us Dead Talk Love a Even Pricks, prezentují hybridní a znepokojivou podobu humanity, zatímco figurální plastiky Annette Messager - Le Masque Rouge, La Petite Ballerine a Mes Transports, které jsou něco mezi panenkami a loutkami, navozují atmosféru neklidu a makabrozního humoru.
Maurizio Cattelan vystavuje své dílo Charlie Don’t Surf – biografický náhled do umělcovy vize zprostředkovaný negativně a melancholicky zabarveným zážitkem ze školy. Zombie Rothko od Rachel Harrison je křižovatkou různých stylů, včetně abstraktního expresionismu, pop artu a asambláže.
Jednou z nejatraktivnějších částí výstavy, které je věnován samostatný prostor, je nemalá sbírka kreseb, fotografií a soch Alberta Giacomettiho: Lotar I, II, III, L’homme qui chavire, Tete sur Tige, Trois Hommes qui barchent. Tato díla, společně s debutem Grande Femme, demonstrují umělcovu neúnavné puzení „vidět“ realitu.
Druhé stěžejní téma je poetičtější a má kontemplativní rozměr. Je to patrné i na instalaci Sigmara Polkeho, Cloud Paintings, která se sestává ze čtyř průhledných obrazů, do jejichž středu byl umístěn meteorit starý čtyři miliardy let, který symbolizuje kosmický charakter celku. Nedaleko jsou vystaveny monumentální velkoformátové fotografie Tacity Dean, Majesty a Hünengrab, a cyklus kreseb na alabastru a papíře, který evokuje stopy neměnného času.
Další úsek výstavy obsahuje videoinstalaci Base Jana Adera s názvem Primary Time; plastiku Acacia e Foglia di Zucca od Giuseppa Penona; a Weinende Frau od Thomase Schütteho. Instalace Capello per Due V od Mony Hatoum, TV Rodin (le Penseur) od Nam June Paik, videoinstalace Tomorrow Everything Will Be Alright od Akrama Zaatariho – všechny evokují vzpomínky, plynutí času a mnohoznačnost našich vztahů k ostatním a k přírodě, stejně jako reflexi naší vlastní identity.
Na jaře 2015 bude otevřena třetí prezentace vybraných děl ze sbírek nadace. Tentokrát budou jejich tématem pop art a umění na téma hudby.
Informace o výstavě Olafura Eliassona naleznete pod tímto odkazem http://www.fondationlouisvuitton.fr/en/presse.html
