28. listopadu 2014
Jsou prostě věci, kterými se nepotřebujete chlubit, a možná byste na ně dokonce radši rovnou zapomněla. Barbora Sittová od vás přesně takové zážitky vysondovala!
1 / 2

„Před rokem jsem na klinice Unica darovala vajíčka. Bála jsem se, že bude odběr bolet, rozhodí mi cyklus nebo ztloustnu. Žádný z těchto strašáků se naštěstí nevyskytl. A víte, co mi připadalo v tu dobu úplně nejlepší? Ten pocit, že ve stejné budově už někde čeká žena, která díky mně bude moci mít dítě!“
Lucie, 24, studentka Univerzity Karlovy

„Nechodila jsem darovat plazmu čistě z dobré vůle. Spíš mě lákaly peníze, které jsem za svoji ochotu a odhodlanost dostala. Pořídila jsem si díky nim lodičky od Louboutina za 4000 Kč!“
Tereza, 26, molekulární bioložka

„Mám doma malou kočičí nemocnici. Starám se o deset čtyřnohých mazlíčků, z nichž je většina handicapovaná. Ať už přišli o tlapku, špatně slyší, nebo vidí, působí bezstarostně. Každý z nich si zaslouží milující domov!“
Jana, 40, asistentka a účetní v galerii

„Moje dcera Bára zemřela na maturitním plese. Skončil po půlnoci a druhý den ráno o tom všichni moji známí věděli z médií. Nestihla jsem říct o téhle tragické události přátelům, vůbec nikomu. Po roce jsem o celém smutném zážitku promluvila. Napsala jsem knížku s názvem Najít světlo ve tmě.“
Simona Vlková, 40, autorka knihy Najít světlo ve tmě

„V Keni žije můj mladší bratr. Naše rodina Josepha adoptovala před jedenácti lety, už chodí na střední a dělá nám jenom radost. O chlapci nemluvíme, ne snad z ostychu, ale jak říká moje maminka: ,Pomáhat můžeš, aniž bys o tom vykládala hory doly!‘ A má pravdu.“
Eva, 25, administrativně zajišťuje projekt Adopce na dálku Centra Narovinu

1 / 2