Bára říka: „Miluju čokoládu. Nemám ráda bonboniéry. Ta nejistota, co bude uvnitř, už dávno neplodí zvědavost.“
Ukazka z knihy...
VĚČNĚ ŽIVÉ EMOCE
Mám jednu skutečně blízkou přítelkyni. Simonu. Je mým jediným dospělým přátelstvím. Říkáme si prakticky všechno. Tedy ne, oprava, říkáme si opravdu všechno. Víme, kdy druhá menstruuje, kdy ji přestane bavit spát s aktuálním mužem i kdy mají naše děti vši. Suplujeme si sestry, které nemáme. Nemusíme se ani vidět. Telefonujeme spolu denně. A i když ji třeba měsíc nevidím, nemiluju ji o to méně.
Naším přátelstvím, přes všechno to, co se o holčičím kamarádství říká a co jsem sama zažila, si jsem zcela jistá. My se totiž nepotřebujeme. Nepracujeme spolu. A nic zásadního jedna pro druhou neděláme. „Jen“ se máme rády.
Simona žije bez muže. Má pět zvířat a dvě děti. Udržuje ve svém okruhu pár ctitelů a jed- noho stálého plus jednoho občasného milence. Často zvládnout aspoň jedno rande týdně s těmi dětmi, psy a pískomilem v zádech je věc téměř nemožná. Možná i proto nemá Simona ráda překvapení. Vše detailně plánuje. I cestu ke kosmetičce.
Nikdy jsem neměla potřebu ji kritizovat, v takzvaně dobré víře poučovat nebo jí alespoň „vhodně“ radit. Nikdy. Než přišel Pan doktor.
Před čtrnácti dny potkala moje Simona lékaře. Ne ledajakého. Půvabného sedmačtyřicátníka, čerstvě rozvedeného. Ideální objekt pro zimní večer.
Jejich první schůzka byla nadmíru romantická. Procházka zasněženou Prahou. Grog pod Hradem. Líbání u lucerny v Nerudovce. A pak nekonečné esemesky. Zcela jiné, než byly ty naše večerní. Ty běžné... Jeho nebyly na téma úkoly, snězená čokoláda či snad pečení kachny. Jistě ne. Byly mnohem zábavnější. (Není divu, že?) Plánovali druhé rande.
Zcela realisticky je jasné, že když se po třicítce na prvním rande líbáte, na druhém už musíte jít do postele. A má bláhová přítelkyně pozvala svého lékaře domů. K sobě domů.
„Ty ses úplně pomátla. Kam dáš děti? A zvěř? Pochop, že musíš uklidit. Nejen vylepšit sebe, ale i celý dům,“ vyděsila jsem se. Ona, omámená sentimentem, zdůrazňovala, že on si objednal i švestkový koláč. Že bude vařit. A že děti si pustí pohádku. Zabaví se. A psy že si on jistě oblíbí. Ty psy, které i sousedi udávají na policii. Chápete tu absurditu?
On od ní chtěl nanejvýš sex. A ona? Servírovala vylepšené manželství. Celou rodinu a jako bonus sebe v podvazcích.
Kde se v ženách bere ta sebevražedná touha ohromovat? Ta posedlost konsternovat svojí vlastní dokonalostí prakticky každého muže, který třeba jen slušněji pozdraví? Nevím. Jen když se jednalo o moji milou přítelkyni, snažila jsem se co nejlépe argumentovat proti její vlastní sebedestrukci.
Neposlouchala mne. Byla přesvědčená, že její plán je jediný správný. A víte, kdy jsem konečně zvítězila? Když ji přemohla její vlastní lenost.
Večer před Velkým rande mi volala. „Tak jsem ho zrušila,“ chlubila se snad i vítězoslavně. „Vymluvila jsem se na chřipku. Nejenže se mi nechtělo vytírat celý dům, ale taky když jsem nad tím přemýšlela, doklaplo mi, že snažit by se měl přece i on, ne? Vždyť mi ještě nekoupil ani kytku. Nebyli jsme na večeři při svíčkách. V divadle také ne. A já už bych mu pekla. Nesmysl. Absolutní. Vždyť pro jakékoliv emoce je přece potřeba prostor. A pro lás- ku čas. I když ho nikdo nemáme.“
